Středa po 7. neděli velikonoční

Sk 20,28-38

Pavel řekl starším církevní obce v Efesu: „Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch Svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si (Kristus) získal vlastní krví. Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci a že stádce šetřit nebudou. Ano, z vašeho vlastního středu povstanou lidé, kteří se budou snažit převrácenými řečmi strhnout za sebou učedníky. Proto buďte bdělí a pamatujte na to, jak jsem já po tři léta ve dne v noci neustále se slzami každého zvlášť napomínal. A nyní vás tedy odporoučím Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vzdělávat a zjednat dědictví (ve společenství) všech posvěcených. Stříbro, zlato ani šaty jsem od nikoho nežádal. Víte sami, že tyhle moje ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Ve všem jsem vám dal příklad, jak se takto vlastní prací máme ujímat potřebných a pamatovat tím na slova Pána Ježíše, protože on řekl: Blaženější je dávat než dostávat.“ A po těch slovech poklekl a s nimi se všemi se pomodlil. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho. Nejvíce je zabolelo to slovo, že jeho tvář už více nespatří. Potom ho vyprovodili k lodi.

V  prvním čtení pokračujeme v  řeči, ve které se apoštol Pavel obrací na efezské starší, tedy na kněze v Efezu. Vybízí je, aby dbali na stádo, které je jim svěřeno, aby byli „pastýři Boží Církve“ (Ekumenický překlad Bible). Pavlova slova může vztáhnout na sebe každý z  nás. Mohou nám pomoci v přístupu k lidem, kteří jsou nám svěřeni nebo se kterými se potkáváme. Zastavím se u dvou věcí.

Jednak u toho, že jsme jako ovce. Jeden veterinář mi vyprávěl, že ovce sice nejsou špinavé jako prasata, ani tak tvrdohlavé jako kozy, ale přesto nejsou úplně čisťounké, voňavé a  miloučké, jak by to mohlo vypadat z  některých obrázků. Někdy potřebují odčervit, zbavit nežádoucích parazitů. A také jsou někdy tupé, jak se o nich říká, především pak když jsou vytrženy od svého stáda, potom jsou hodně zmatené.

Také lidi, kteří jsou nám svěřeni nebo se kterými se potkáváme, nejsou často tak dokonalí (čisťouncí, voňaví, miloučcí…), jak bychom chtěli. Možná nám někdy smrdí – i tím, co říkají a co dělají. A vidíme, jak by bylo potřeba, aby se zbavili spousty parazitů, chyb, hříchů… A štve nás, jak jsou tupí, což je někdy třeba také proto, že jsou vytrženi ze svého „stáda“, ze svého prostředí – to jsme nakonec my všichni, protože všichni jsme tady na zemi jako „vyhnanci v cizině“, jak říká apoštol Pavel na jiném místě.

V dnešním úryvku, když hovoří k  efezským kněžím, zmiňuje Pavel ještě jednu důležitou věc – že tyto ovce, Boží Církev, si Kristus získal vlastní krví. Každý z nás má cenu Kristovy krve. Jsme tak vzácní v jeho očích, tak hodní úcty, že za nás dává všechno, dává svůj život.

Na to nemáme zapomínat. A až nás třeba budou zase někdy štvát lidé kolem nás, můžeme si vzpomenout, jakou cenu mají v Božích očích.

Miloslav Brhel

×××

Milosrdný Bože, dej, aby tvá církev shromážděná v  Duchu Svatém byla zcela oddána tvé službě a upřímně se snažila o jednotu a svornost. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)