Úterý po 1. neděli postní

Úryvek z Bible

(Mt 6,7-15)

Ježíš řekl svým učedníkům: „Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“

Zamyšlení

Manželství

V modlitbě Otče náš nás zasahují slova o odpuštění. Ta dáváme jeden druhému už v manželském slibu. V každém slově jsou dána všechna odpuštění už předem. Občas si vzájemně tento slib znovu připomínáme jeden druhému nahlas. Vnímáme, jak to prohlubuje prožívání naší svátosti manželství. Stále s údivem a úctou hledíme na skutečnost, že je Ježíš Ženichem našeho manželství. Kdybychom si průběžně neodpouštěli různá nedorozumění, ke kterým někdy dochází, vlastně bychom se zavřeli před Jeho láskou a přítomností. Nedorozumění by pak jen narůstala.

Jak snadno se může stát, že druhému podsouváme úmysl, s jakým něco, nějak řekl – nebo neřekl. Při doprovázení manželů se mnohdy setkáváme s tím, co jsme si sami kdysi prožili – jeden se na něco zeptá a druhý nereaguje. Tázající se zeptá podruhé, už trochu podrážděným tónem a druhý stále nic. Tím narůstá pocit, že je ignorován, přičemž druhý zatím jen zvažuje svou odpověď, protože jeho temperament mu nedovolí něco nepromyšleně odpovědět. Je zajímavé, jak přijímání druhého i s jeho slabostmi souvisí s odpouštěním.

Také slova „odevzdávám se Ti“ úzce souvisejí s odpuštěním, protože není možné se odevzdávat někomu, vůči komu cítím zlobu. A jak by bylo možné se vzájemně darovat, kdybychom neusilovali o lásku, úctu, věrnost?

Všimli jste si, jak spolu souvisejí slova neopustím – odpustím? Když druhému odpustím, pak ho neopustím. Pokud mu neodpustím, pravděpodobně ho opustím, třeba ne fyzicky, ale mentálně.

Zkusme si znovu a znovu přečíst manželský slib a přemýšlejme, kde ještě potřebujeme jeden druhému, nebo i sami sobě, odpustit. Odpuštění není o pocitu. Odpuštění je rozhodnutí, které vede k tomu, že druhému přeji dobro. A ideálně, když vede k usmíření.

Já… odevzdávám se tobě… a přijímám tě za manžela/manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu dobré i zlé až do smrti. Amen.

(Autor zamyšlení: Taťána a Libor Blažkovi)

Závěrečná modlitba

Bože, shlédni na nás a pomoz nám, ať sebeovládáním překonáváme, co nás spoutává, a všechny naše tužby ať směřují k tobě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.