Úterý po 2. neděli adventní

Mt 18,12-14

Ježíš řekl svým učedníkům: „Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly. Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných.“

Kdo může být ta ztracená ovce z  dnešního evangelijního úryvku? Kdokoliv z  nás, když se třeba jen na krátký čas vzdálíme z Boží náruče. Ale Pán nás stále hledá… a tak i my se máme chovat k těm, kteří nám jsou v jakékoli podobě svěřeni. Pracuji vlastně celý svůj dospělý život s  dětmi, zdravými i s různými druhy postižení. A tak si vzpomínám na jeden příklad, kdy jsem měla v  péči jednoho chlapce předškolního věku, který byl v adopci, velmi lpěl na své adoptivní matce a nedařilo se jej začlenit do dětského kolektivu. Byl i  velmi negativistický. Věděla jsem, že potřebuje lásku a pozitivní přijetí, ale stále jsem nevěděla, za co jej pochválit, jak k němu najít cestu. Až bleskové vnuknutí pomohlo: Poprosila jsem chlapce, aby mi přisunul pojízdnou židli, abych na ní mohla posadit nechodící dívenku. On to udělal a já jsem ho pochválila. Chlapec se cítil potřebný a  vztah byl navázán, s touto „ovečkou“ jsme se našli, nějaký čas jsme pak šli bez problémů společnou cestou… Díky, Pane, za každé i drobné vnuknutí, díky kterému můžeme být prospěšní druhým.

Anna Kovářová

×××

Bože, tys poslal svého Syna, aby přinesl spásu všem končinám země; očisti naše srdce, abychom s  radostí očekávali a  znovu prožívali slavný den narození našeho Spasitele. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého… (Vstupní modlitba