Úterý po 3. neděli postní

Mt 18,21- 35

Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím! A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: Zaplať, co jsi dlužen! Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to! On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou? A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.“

Text, který máme před sebou, je plný otázek a otevírá řadu pohledů na vinu, dluh, odpuštění a nakonec i trest. Hned v úvodu nás Petr vede k zamyšlení nad tím, zda odpouštět opakovaně. Ježíš odpovídá sedmasedmdesátkrát. Určitě tím míní mnohokrát a podle některých výkladů se tím myslí sedmkrát sedm, což je dvojnásobná plnost. Dokonce bychom si mohli představit, že tím odkazuje na časový úsek 49 let. Následující padesátý rok bylo dle židovské tradice milostivé léto, kdy se dluhy odpouštěly úplně, byli propuštěni otroci a navrácen majetek.

Pak Ježíš začne vyprávět příběh a znovu spíše provokuje ke kladení si dalších otázek, než aby jednoznačně vysvětloval. Jak je to s výší dluhu? Jaký je vztah mezi dluhem, který je vyjádřen penězi a vinou, tedy dluhem morálním a hříchem? Co služebník, proč se chová právě výše uvedeným způsobem? Jak je to se spravedlností, je správné a spravedlivé odpouštět?

Nejzajímavější je však asi zásadní paradox, který je v textu obsažen. Ježíš v úvodu říká, odpusťte vždy. Pán v jeho příběhu již neodpustí ani podruhé. Mohl služebníkovi přece znovu odpustit? Proč vypráví příběh, ve kterém nedodrží pravidlo, které sám v úvodu zmiňuje? Dokonce v závěru říká, že i s námi bude takto zacházet Jeho nebeský Otec. Co nám tím chtěl naznačit?

Odpověď je asi potřeba hledat v charakteru provinění. Odpouštění svým bližním je totiž v samém jádru křesťanského poselství a souvisí s přímou podstatou našeho lidství. Asi proto je Pán vůči služebníkovi tak nesmlouvavý. Neschopnost odpustit nás zásadním způsobem vzdaluje od našeho Pána a uvrhává do otroctví. Odpuštění naproti tomu přetrhává řetězec msty a odplaty a umožňuje každému společenství, aby bylo pevné a trvalé. Ne na základě moci a síly, ale na základě zákona lásky.

(Jiří Vojáček)

xxx

Prosíme tě, Bože, provázej nás svou milostí a pomáhej nám, abychom ti oddaně sloužili. Skrze tvého Syna…

(Vstupní modlitba)