Jan 5,1-3a.5- 16
Byly židovské svátky a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V Jeruzalémě u Ovčí brány je rybník, hebrejsky zvaný Bethzatha, s pěti podloubími. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Byl tam jeden člověk, ten byl nemocný už osmatřicetlet. Když ho Ježíš viděl, jak tam leží, a poznal, že je tak nemocný už dlouho, zeptal se ho: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Než tam dojdu já, jiný už tam sestoupí přede mnou.“Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal svoje lehátko a chodil. Ten den však byla sobota. Proto židé tomu uzdravenému namítli: „Je sobota! Nesmíš nosit lehátko!“ Odpověděl jim: „Ten, kdo mě uzdravil, mi řekl: »Vezmi své lehátko a choď!«“ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: »Vezmi ho a choď«?“ Ale ten uzdravený nevěděl, kdo to je. Ježíš se totiž vzdálil, protože na tom místě bylo mnoho lidí. Později ho Ježíš potkal v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nestihlo něco horšího!“ Ten člověk odešel a oznámil židům, že ho uzdravil Ježíš. Proto židé Ježíše pronásledovali, že dělal takové věci v sobotu.
„Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“ Škoda každé rány, která padne vedle. Ohýbej proutek, dokud je mladý. Anebo z druhé strany. On (ona/ono) je osobnost, on (ona/ono) se sám rozvine a rozhodne se. Respektujte, podporujte individualitu a kreativitu…
Výchova, pedagogika, rozvoj, jak chcete. Nejvyšší umění, odpovědnost, povinnost nebo teror? Existují tradiční silovější metody. Spousta rodičů, učitelů, pedagogů jim fandí a musí se jim nechat, mají své výsledky. Většinou formují zásadové, čitelné a poslušné charaktery. Hodí se do armády, sportovních klubů, politických stran či organizační složky církve. Někdy však také ve středním věku plní čekárny psychologů a terapeutů. Druhý extrém, liberální výchova až ne-výchova (už to spojení zní divně), nabízí široký, volný prostor kreativity. Zde se mohou totálně rozvinout umělci a osobnosti všech směrů (a do všech směrů), nejsou žádné zbytečné hranice. Někdy však širou pláň nešlechtěného ega zastaví až hranice z železných mříží.
Jak je to správně? (Ptá se tradičně vychovaný.) Proč to řešíte? (Táže se kreativec bez hranic.)
Většinou se z tradičně vychovaného stává tradiční vychovatel, z volně rozvíjejícího zase liberální pedagog… většinou. Tedy pokud vám do života nevstoupí Ježíš Kristus a nerozbije vaše stereotypy na směšné kousky zapomenuté historie. Dnešní evangelijní text o uzdravení u rybníka Betsheda skýtá nástrahy až nášlapné miny, jak pro tradiční vychovatele, tak pro liberály. Tradiční vychovatel má slušný arzenál hned v začátku příběhu. Tak třeba 38letý. Proč tak dlouho nemocný otálel s uzdravením? Neměl vůli, nesnažil se dostatečně, málo se modlil, a když měl uzdravení na dosah (rybník na dosah), tak se nechal předběhnout. Jistě, mohl někomu říct, a to že neměl přátele, kteří by mu pomohli, je nakonec taky jeho vina. Může si za to sám. Jenže. Ježíš přichází na scénu (cestou na svátky jde náhodou kolem). A pak ten jeho dotaz (Chceš být zdráv?). Cože?! Jak se takto může ptát? Vždyť je jasné, že nemocný chce být zdráv, to by tam přece neseděl, a ještě tak dlouho. Určitě se dá Ježíšova otázka hluboce teologicky reflektovat, ale pojďme k pedagogice.
Ano, možná se ho ptá, aby ho donutil (=naučil) si uvědomit, že potřebuje pomoc. Aby ho namotivoval (=dotlačil) chtít správné věci a správným způsobem. Přiznat si, že potřebuje pomoc, říct si o ni a nechat se od Ježíše uzdravit. V této fázi triumfuje tradiční pedagogika. Jenže chyba lávky. Ježíš nečeká na správnou odpověď. I přes důvody, výmluvy, nejasnou řeč pacienta, prostě jedná a uzdraví. Jen tak. Aha! Liberální pedagogika slaví krátký úspěch, malou výhru. Není potřeba splnit žádnou podmínku… Ježíš přece vždycky uzdraví. Opět chyba. Ježíš sice uzdraví, ale doprovodí direktivním: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ Jasný příkaz (bez kreativního prostoru třeba nevstat nebo nechat ležet aspoň lůžko).
Souboj výchovných konceptů končí patem. Tradičním vítězem je největší kreativec dějin spásy. S výchovou je to samozřejmě složité. Už jen proto, že cílová skupina je vždycky jiná, nelze použít stejné „triky“, které někde zabraly. Čím je tedy Ježíš tak provokativní v tomto textu (a nakonec v celém evangeliu)? Možná chce opravdu pomoci člověku, aby se sám rozhoupal a pojmenoval si svou situaci (což je velmi pedagogické až terapeutické), možná mu dává i nějaký čas (aby mu vše došlo, sedlo, secvaklo). Ale zdá se, podle následující Ježíšovy reakce, že to může být ještě jinak. Možná se jen lidsky (a Božsky) zajímá o konkrétního člověka. O jeho situaci, o jeho bídu, strach, zranění, nemoc. Možná ho vůbec nechce vychovávat, ale jen uzdravit. A ta jeho otázka a neohrabaná výmluvná odpověď nemocného je časový prostor pro navázání kontaktu, začátek vztahu.
Je to paradox. V současné sekulární pedagogice se objevují spíše liberální prvky. Projektové učení, kreativní prostor pro žáka, individuální plány. Náš křesťanský (katolický) pohled na věc se někdy až zbytečně (a ze strachu o údajnou ztrátu tradičních hodnot) staví do opozice. A proto více zdůrazňuje tradiční metody výchovy obsahující pevná pravidla a sankce. Jde spíše o omyl a zbytečný souboj metod. Souboj hrušek s jablky. Každá metoda je dobrá, ale v pravý čas a pro konkrétního člověka jiná. Tak či tak bychom neměli přehlédnout perlu od pravého učitele a mistra Ježíše Krista. Tu, která se nachází v prostoru mezi otázkou a odpovědí.
Martin Suchomel
xxx
Bože, veď nás, ať prožíváme postní dobu s opravdovou zbožností, abychom byli dobře připraveni přijmout velikonoční poselství o našem vykoupení a vydávat o něm svědectví. Prosíme o to skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)