Úterý po 5. neděli postní

Úryvek z Bible

(Jan 8,21-30)

Ježíš řekl farizeům: „Já odcházím. Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu. Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete.“ Židé říkali: „Chce si snad vzít život, že prohlašuje: »Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete«?“ A on jim řekl: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších.“ Zeptali se ho: „Kdo (tedy) jsi?“ Ježíš jim odpověděl: „Stále vám to říkám. Měl bych o vás hodně co mluvit a co soudit; ale ten, který mě poslal, je pravdivý, a já mluvím k světu to, co jsem slyšel od něho.“ Nepochopili, že k nim mluvil o Otci. Ježíš jim řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já a že sám ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí.“ Když tak mluvil, mnozí v něho uvěřili.

Zamyšlení

Kněžství

Pod křížem stojí různé skupiny lidí. Tři, kteří Ho milují. Několik, kteří měli otevřená srdce a hned nebo časem v Něj uvěřili. Dost těch, kteří tam byli z povinnosti. Ti, kteří se přišli vysmívat. Kam patřím já?

Denně se pro nás na oltářích zpřítomňuje jediná kalvárská oběť. Kněz je nástroj, který to umožňuje. Je lopata, která vytahuje chléb z pece. Kněz je pro mě natolik důležitý, nakolik je pro mě důležitý ten chléb. Můžu být za něj vděčný, nebo si o něm můžu myslet „hladová strava“ – podobně jako Izraelité z dnešního prvního čtení.

Kněz je tu proto, aby nám přinášel z nebe Krista a aby nám v jeho jménu odpouštěl hříchy. K ničemu jinému ho nepotřebujeme. Toužíme ale po těchto darech?

Covid a válka na Ukrajině nás postupně připravili o časy hojnosti. Covid nás připravil i o časy duchovní hojnosti. Už je téměř pryč generace zbožných stařenek a starců, kteří přicházeli denně na mši svatou a často přijímali svátost smíření. My, kteří jsme zbyli, jsme duchovně neduživí. Snad jsme i zakusili Pánovy doteky. Snad nás i potěšila Pánova milost, ale moc málo cesty jsme za Ním skutečně ušli. Ještě jsme se nenaučili věrnosti v časech nepřízně.

Nemá-li se Církev zítřka rozplynout v tomto světě, potřebuje eucharistii a zpověď. A má-li si tyto svátosti uchovat, potřebuje kněze.

Jak ale mohou naše generace nalézt lásku ke Kristu ve svátostech? Cvičením. Posilováním lásky ke Kristu – adorací a osobní modlitbou. Musíme být věrní v přijímání eucharistie a svaté zpovědi i tehdy, když jim nebudeme rozumět. A potřebujeme kněze, kteří jako prioritu budou mít právě tyto dary a budou nás k jejich přijetí systematicky vést.

Do které skupiny pod křížem patřím? Církev nepozvednou ti, kteří v neděli přijdou jen z povinnosti, nebo jako soudci. Církev pozvednou Marie, Janové, Marie Magdalény, Dismasové, setníci, Šimonové z Kyrény…

(Autor zamyšlení: Filip Dušek)

Závěrečná modlitba

Prosíme tě, Bože, dej nám vytrvalost v plnění tvé vůle, abychom svým životem vydávali o tobě svědectví, a tak aby i v naší době stále více lidí nacházelo cestu k tobě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.