Úterý po 7. neděli velikonoční

Sk 20,17-27

Pavel poslal z  Miléta do Efesu a  povolal k  sobě starší z  církevní obce. Když k  němu přišli, řekl jim: „Vy víte, jak jsem si u vás počínal od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, i po celý ostatní čas. Sloužil jsem Pánu se vší pokorou, se slzami a ve zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Neopomenul jsem nic z toho, co by vám bylo k užitku, ale hlásal jsem vám to a učil vás tomu veřejně i po domech. Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše. A nyní mě to uvnitř všechno nutí k tomu, abych šel do Jeruzaléma. Co mě tam potká, nevím. Jen od města k městu mi Duch Svatý dosvědčuje a říká, že mě čekají pouta a soužení. Ale můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o  Boží milosti. Konal jsem mezi vámi cesty a hlásal království (Boží). A nyní já vím, že nikdo z vás mou tvář už nespatří. Slavnostně vám tedy dnes prohlašuji: Zahyne-li někdo, já na tom vinu nemám! Nic jsem nezameškal, ale zvěstoval jsem vám všechno, co rozhodl Bůh.“

Mílovými kroky míříme k  závěru velikonoční doby a  téma loučení se vine i  dnešní čteními. V  evangeliu (Jan 17,1-11a) Ježíš pronáší první část své velekněžské modlitby před svým odchodem k Otci. V prvním čtení se svatý Pavel naposledy obrací ke svým nejbližším spolupracovníkům z města Efesu.

Když nám dobíhávají poslední chvíle dovolené, blíží se konec roku nebo se máme po čase stráveném na návštěvě svých nejbližších vrátit domů, s vděčností si přehráváme, co nám Pán dopřál společně prožít hezkého. Svatý Pavel vypočítává, jak jej Pán vedl a čím pod jeho vedením mohl prospět svým bližním.

Zároveň bývají tyto přelomové okamžiky chvílemi očekávání, co přinese budoucnost: Kolik toho bude na nás čekat v práci? S čím se budeme potýkat příští rok? Kdy se opět shledáme? Svatý Pavel ví, že cesta do Jeruzaléma nebude procházkou růžovým sadem. Ale pamětliv, jak jej Bůh vedl v minulosti, s neochvějnou jistotou věří, že jej Duch Svatý bude provázet i dále. Když se loučí Ježíš, slibuje Ducha Svatého Přímluvce (srov. Jan 14,16 – verš před evangeliem), který nikdy neopustí jeho nejbližší.

V  cílové rovince před slavností Seslání Ducha Svatého se můžeme rozpomenout, jak se Duch Svatý vtiskl ve křtu do našeho života, jak v biřmování zpečetil sílu svědčit o  Bohu, jak nám dodal odvahu rozpoznat a odpovědět na životní povolání. Můžeme s vděčností děkovat za zázraky proměnění jak chleba, tak i našeho lidského společenství v Kristovo tělo při slavení eucharistie i za zkušenosti objatého a stále milovaného marnotratného syna při svátosti smíření…

Celý tento týden jako Maria a apoštolové ve večeřadle očekáváme znovupotvrzení těchto projevů Ducha Svatého, jak je vyjádřeno ve vstupních modlitbách každého dne: kéž nám Pán sešle Ducha Svatého (dnes), posvětí nás (neděle), naplní bohatstvím svých darů (čtvrtek) a dá nám jeho sílu (pondělí), abychom mu byli po celý život (sobota) zcela oddaní (středa) a mohli pak jednou vstoupit do jeho slávy (pátek).

Vojtěch Novotný

×××

Všemohoucí a milosrdný Bože, sešli nám Ducha Svatého, ať v  nás přebývá svou milostí a  učiní z nás chrám své slávy. Skrze tvého Syna… (Vstupní modlitba)