Vánoce

Vánoce jsou dny, které máme nejraději v roce a jejich přípravě věnujeme někdy i týdny jim předcházející. V našem rodinném kalendáři je může předběhnout snad jen den našich narozenin a narozenin našich blízkých. Boží hod vánoční je jistým způsobem také narozeninová oslava: oslava pravého Boha a pravého člověka, našeho Pána Ježíše Krista, jak vyplývá i z oficiálního názvu této slavnosti.

Staré římské liturgické knihy, sakramentáře, jej nazývají Natalis Domini nostri Iesu Christi, liturgie galská a mozarabský ritus pak Dies nativitatis Domini nostri Iesu Christi (Den narození našeho Pána Ježíše Krista), v misálu z roku 1570 Nativitas Domini (Narození Páně). Dokument, jenž se týká obnovy liturgie po II. vatikánském koncilu upřednostňuje název Natale Domini.

Kde a kdy se však vzalo v životě církve a světa toto slavení, které je zvláštní už tím, že se do kostelů chodí na mši nikoli přes den, ale v noci? Sv. Řehoř Veliký (asi 540–604, papežem od 590) píše: „Protože dnes budeme štědrostí Páně konati třikrát obřady mše svaté, …“ (Homilie osmá proslovená k lidu v bazilice blahoslavené Marie Panny v den Narození Páně). Hned nás napadá, proč se slaví tři mše, když i slavnost Zmrtvýchvstání Páně má vigilii a mši v den slavnosti? Pojďme tedy společně objevovat dějiny liturgické slavnosti, jenž je v našich životech obrazem lásky, štěstí, naděje v lepší a rodinné pohody.

V raných dobách křesťanství neexistovaly jiné církevní svátky kromě oslavy velikonočního tajemství každou neděli a jeho výroční slavení o Velikonocích. Měnit se to začalo na počátku 4. století, kdy si církev postupně uvědomovala důležitost slavení události spásy v Kristu historizujícím a napodobivým způsobem. A tak po dnech velikonočního svátečního okruhu došlo také na počátek Kristovy události – vtělení a narození. Křesťanský Východ slavil v souvislosti s Kristovým narozením slavnost Epifanie – Zjevení Páně, která vznikla ve stejné době jako na Západě oslava narození Ježíše Krista. To ostatně dosvědčují písemné prameny té doby. Z Depositio episcoporum (soupis úmrtí římských biskupů) a Depositio martyrum (soupis úmrtí římských mučedníků) se dozvídáme, že Kristovo narození bylo součástí liturgie města Říma již v roce 336, a to 25. prosince.

Stanovení tohoto data je problémem, který rozvíjí několik hypotéz. Nejpravděpodobnější je, že byl vznik svátku ovlivněn významem světla v raném křesťanství, což umocňovali svým působením církevní otcové. Římská církev byla silně přesvědčena, že Kristus je pravé Světlo. Proto neměla problém přijmout pohanský svátek zavedený císařem Aurelianem (214–275, císařem od 270) roku 274 na počest syrského boha slunce – svátek zrození nepřemožitelného slunce (Natalis solis invicti) – k oslavě narození Krista. Pohanské náboženství spojovalo svůj svátek také se zimním slunovratem a s ním souvisejícím zkracováním noci. Právě to odpovídalo Kristu a jeho poslání, kdy On rozptyluje temnoty zla. Protože hrozilo nebezpečí synkretizmu, církev ještě více zdůraznila 25. prosinec jako datum narození Stvořitele a Spasitele, jenž je pravé Světlo, které dává život. Kristus je tímto svátkem prohlášen za pravé nepřemožitelné slunce a Jeho narození je narozením pravého slunce. Došlo tak k christianizaci populárního pohanského svátku uctívání slunce Natalis solis invicti. Církev přijala staré formy pohanského kultu a dala jim nový život a obsah.

Další možností je tzv. výpočetní hypotéza. Už ve 3. století se křesťanští teologové snažili vypočíst datum, o němž evangelia nepíšou. I zde hrála velkou roli symbolika slunce, denní rovnodennost a oba slunovraty. Byl přijat názor, že sv. Jan Křtitel byl počat o podzimní rovnodennosti a narodil se o letním slunovratu. Podle evangelisty Lukáše byl Kristus počat šest měsíců později (Lk 1,26), takže jeho početí mělo být o jarní rovnodennosti (25. března) a tak by se narodil 25. prosince.

Existuje ještě i spojovací hypotéza Starého a Nového zákona s prvkem světla, kde důležitým je svátek Chanuka – svátek světla – jenž souvisí s obnovou chrámu v Jeruzalémě, který předtím znesvětil král Antiochos IV. Epifánes (215–164 př. Kr.). Obnova chrámu byla pro Izraelity novým národním zrozením a tento svátek byl spojen s novoročním svátkem (25. až 31. prosince – 25. Kislev).

K rozšíření oslavy Narození Krista došlo ve 4. století poměrně velmi rychle. Přispělo k tomu i bludné učení arianizmu o Ježíši. Křesťanský Východ, i přestože slavil „svůj“ vánoční svátek Zjevení Páně, přijal z Říma svátek Narození Páně: v Kappadokii v letech 370–378, čehož svědkem je sv. Basil Veliký (330–379), v Antiochii roku 386, což dosvědčuje sv. Řehoř z Nyssy (asi 335–po 394), v Egyptě roku 430, což se stalo i přičiněním sv. Cyrila Alexandrijského (asi 380–444). V Palestině byl zpočátku odpor k přijetí nového svátku, ale již v roce 439 se slavil v Jeruzalémě. V Konstantinopoli je v roce 380 svědkem slavení sv. Řehoř z Nazianzu (329–389). Je potřeba připomenout, že na Západě ještě před přijetím římského svátku Narození zdomácnělo slavení Zjevení Páně (v Miláně, v Galii nebo ve Španělsku). V Evropě se svátek šířil i díky zavedení adventního přípravného období a zavedení Štědrého dne (6. století), ale také dalších svátků, jenž souvisely s tajemstvím Vtělení. Jednalo se tzv. Comites Christi (Kristovi průvodci, Kristova družina: sv. Štěpán, sv. Jan, sv. Mláďátka betlémská) z čehož se vyvinul Vánoční oktáv. Ten končí 1. ledna, dnes zasvěcen Panně Marii, Matce Boží, dříve byl nazýván Svátkem Obřezání Páně a vánoční oktáv. Souvisí se začátkem občanského roku, když Gaius Julius Caesar roku 46 př. Kr. přesunul začátek roku z 1. března na 1. leden, neboť od 2. století př. Kr. římští konzulové nastupovali na svůj úřad právě 1. ledna.

Vlastní slavení liturgie slavnosti Narození Páně se rozvíjelo postupně. Starověká římská liturgie znala pouze dvě mše této slavnosti, vigilii a mši 25. prosince. Papežové nejdříve slavili ve 4. století pouze jednu mši v bazilice sv. Petra v „obvyklou hodinu“ (tj. v 9 hodin) s textem evangelia o vtělení Božího slova (Jn 1,1 – 18). Tato mše ve dne se ve 12. století začala slavit také v bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore), což je uvedeno jako statio (staciová mše) i v misálu z roku 1570.

Nejznámější mše této slavnosti – půlnoční mše, mše v noci (Missa in nocte) byla zavedena ke konci 5. století a již na počátku 6. století byla slavena v bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore). Tato bazilika byla vystavěna po koncilu v Efezu (431), kde bylo definováno Marino Boží mateřství článkem víry (Theotokos, Dei Genetrix). Patrně roku 432 zde byla papežem Sixtem III. (+440, papežem od 432) vybudovaná betlémská jeskyně narození v podzemí pod hlavním oltářem po vzoru Betléma. Pět destiček, jenž křesťanská tradice připisuje skutečnému lůžku našeho Pána v Betlémě, bylo přivezeno do Říma roku 642 (od roku 650 jsou vystavené v relikviáři pod hlavním oltářem baziliky). Proto se bazilika také nazývá Santa Maria ad Praesepe – Panny Marie při jeslích. Noční mši slavil papež po vzoru křesťanů v Jeruzalémě, kteří slavili v Betlémě noční liturgii před Zjevením Páně v konstantinovské bazilice nad místem narození Krista.

Papežové v polovině 6. století přidali ještě třetí mši v kostele sv. Anastázie ze Sirmia, jenž byl po ovládnutí Říma Byzantinci jejich dvorním kostelem. Svátek této světice slavil křesťanský Východ 25. prosince. Z úcty k místodržiteli císaře zde papež osobně slavil mši poté, co se vracel z noční mše. V papežských sakramentářích se tak začaly objevovat tři mše Slavnosti Narození Páně, které dnes označujeme jako mše v noci (půlnoční), za svítání (pastýřská) a ve dne. K nim přibyla reformou II. vatikánského koncilu v roce 1969 do misálu ještě další mše, která se slaví na vigilii, tedy před prvními nešporami, nebo krátce po nich. Tato reforma zachovala předchozí tři mše, což je oproti jiným slavnostem Páně nezvyklé.

Vánoce se také slaví jako slavnost našeho vykoupení a na to bychom neměli i přes všechnu krásu, kterou do našich srdcí přinášejí, zapomínat. Vždyť požehnané jsou pro ten největší dar, naši spásu skrze Krista, jak o tom mluví i jedna z modliteb vánočních mší: „Všemohoucí, věčný Bože, radostně oslavujeme narození našeho Vykupitele a prosíme tě: dej, ať nás svátost jeho těla a krve posiluje, abychom byli jeho věrnými učedníky a dosáhli věčného společenství s ním.“ (Římský misál, slavnost Narození Páně – mše v noci: modlitba po přijímání).

P. ThDr. Gabriel Rijad Mulamuhič, O.Cr., Ph.D.