Vatikán rozhodne o beatifikaci řeholnice Elišky Pretschnerové

Slavnostní mší sv. v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové celebrovanou pomocným biskupem Josefem Kajnekem byla v sobotu 28. 5. ukončena diecézní část beatifikačního procesu SM Elišky Pretschnerové OSF z Kongregace Školských sester sv. Františka.

Slavnosti se zúčastnila postulátorka procesu sestra Zdislava Nosková a  generální představená sestra Frances Marie Duncan, která přijela z Říma. Zapečetěné dokumenty, které popisují život Služebnice Boží Elišky Pretschnerové nyní poputují do Vatikánu, kde bude proces pokračovat.

-----------------------------

„Z jedné věci se raduji: Naučila jsem se milovat nepřátele a snažila jsem se naučit tomu i sestry. A mnohé pochopily. Učme se milovat Kristovým způsobem, protože jen to je láska. Všechno ostatní je sebeláska, tedy citlivost, domýšlivost, zkrátka docela obyčejná pýcha. Často bereme jako osobní urážku, když někdo nechápe naši dobrou vůli, když neocení naši dobrou snahu. Je to pýcha, vždyť přece vůbec nezáleží na tom, koho Bůh použije k naší výchově. Ta přecitlivělost vůči sobě musí pryč a Pán Bůh ji sám odbourává různým přehlížením, neuznáním. Cíl je tak blízko, je tak krásný, co na tom, jestli se nás cestou někdo nešetrně dotkne? Třeba o tom ani neví. Jen rány dávají tvar věcem i životu. Je jich hodně třeba, má-li se vytvořit umělecké dílo, a tím musí být náš život za každou cenu", jsou slova Služebnice Boží sestry Elišky Pretschnerové OSF, jejíž diecézní část procesu blahořečení dospěla ke konci.

Narodila se v r. 1911 v Nových Zámcích v okrese Nymburk v rodině hraběcího lesníka, odkud si přinesla cenné a potřebné vlastnosti pro život a řízení svého nového domova, jímž se od r. 1930 stala Kongregace školských sester sv. Františka. Závěr svého bohatého života prožila v naší diecézi na Hoješíně u Seče, kde v r. 1993 i zemřela. V prostotě a pokoře sloužila sestrám, církvi a všem lidem, kteří jí byli na blízku. Ani v těžkých podmínkách a okolnostech, zvláště v době pronásledování církve a řeholí v době komunismu, neztrácela víru a naději a stále věrně a vytrvale šla vpřed a ukazovala cestu. Milovala Krista celým srdcem a milovala také celým srdcem lidi. Všechny, s kterými žila a kterým sloužila. Projevovala každému člověku úctu a pozornost k jeho potřebám. Milovala zvláště chudé a znevýhodněné lidi, měla soucit s trpícími. Její životní heslo „chci být malá“ znamenalo nestavět se do středu všeho dění, sloužit a milovat, odpouštět a znovu a znovu začínat.