Velký pátek

Jan 18,1-19,42

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Jana.

Ježíš vyšel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada. Vstoupil do ní, on i jeho učedníci. To místo znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš často scházel se svými učedníky. Jidáš si tedy vzal vojenskou četu a od velekněží a farizeů služebníky a šel tam s pochodněmi, s lucernami a se zbraněmi. Ježíš věděl všechno, co na něj má přijít. Vystoupil tedy a zeptal se jich: „Koho hle- dáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „Já jsem to.“ Stál s nimi také zrádce Ji- dáš. Sotva jim tedy Ježíš řekl: „Já jsem to!“, couvli a padli na zem. Znovu se jich zeptal: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odpověděl: „Už jsem vám přece řekl, že jsem to já. Hledáte-li mne, tyto zde nechte odejít.“ To proto, aby se splnilo jeho slovo: „Z těch, které jsi mi dal, nenechal jsem zahynout nikoho.“ Šimon Petr měl při sobě meč; vytasil ho tedy, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho. Ten sluha se jmenoval Malchus. Ježíš však Petrovi řekl: „Zastrč meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi podal Otec?“ Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše a svázali ho. Napřed ho vedli k Annášovi. Annáš totiž byl tchán Kaifáše, který byl v tom roce veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který dal židům radu: „Je lépe, když jeden člověk umře za lid.“ Šimon Petr a jiný učedník šli za Ježíšem. Tento učedník se znal s veleknězem, proto vešel s Ježíšem do veleknězova dvora; Petr však zůstal u dveří venku. Ten druhý učedník, který se znal s veleknězem, vyšel tedy ven, promluvil s vrátnou a přivedl Petra dovnitř. Vrátná se Petra zeptala: „Nepatříš také ty k učedníkům toho člověka?“ On odpověděl: „Nepatřím.“ Stáli tam sluhové a strážci velerady, kteří si rozdělali oheň, protože bylo chladno, a ohřívali se. Také Petr u nich stál a ohříval se. Velekněz se vyptával Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Já jsem vždycky učíval v synagoze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem nemluvil tajně. Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kdo slyšeli, co jsem k nim mluvil. Ti dobře vědí, co jsem říkal.“ Sotva to vyslovil, jeden ze služebníků velerady, který stál přitom, dal Ježíšovi políček a řekl: „Tak odpovídáš veleknězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“ Annáš ho pak poslal svázaného k veleknězi Kaifášovi. Šimon Petr stál u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nepatříš také ty k jeho učedníkům?“ On zapíral: „Nepatřím.“ Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, kterému Petr uťal ucho, řekl: „Copak jsem tě neviděl v zahradě s ním?“ Petr to však znovu zapřel. Vtom právě kohout zakokrhal. Od Kaifáše vedli Ježíše do vládní budovy. Bylo časně ráno. Sami do vládní budovy nevstoupili, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonočního beránka. Pilát tedy vyšel k nim ven a zeptal se: „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“

Odpověděli mu: „Kdyby to nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle vašeho zákona!“ Židé mu odpověděli: „My nemáme právo nikoho popravit.“ Tak se totiž mělo splnit Ježíšovo slovo, kterým naznačoval, jakou smrtí zemře. Pilát se vrátil do vládní budovy, dal Ježíše před- volat a zeptal se ho: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je to pravda?“ Po těch slovech vyšel zase ven k židům. Řekl jim: „Já na něm neshledávám žádnou vinu. Je však u vás zvykem, abych vám k velikonočním svátkům propustil jednoho (vězně). Chcete tedy, abych vám propustil židovského krále?“ Oni znovu začali křičet: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl zločinec. Potom Pilát vzal Ježíše a dal (ho) zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do rudého pláště, předstupovali před něj a provolávali: „Buď zdráv, židovský králi!“ a bili ho. Pilát vyšel znovu ven a řekl židům: „Hle, dám vám ho vyvést, abyste uznali, Ježíš vyšel s trnovou korunou a v rudém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ Když ho však uviděli velekněží a služebníci, začali křičet: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Pilát na to řekl: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu.“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Syna Božího.“ Když Pilát uslyšel to slovo, ulekl se ještě více. Vešel proto zase do vládní budovy a zeptal se Ježíše: „Odkud jsi?“ Ježíš mu však nedal žádnou odpověď. Pilát mu řekl: „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit, a že mám moc dát tě ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.“ Pilát se proto snažil ho propustit. Ale židé křičeli: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“ Jak Pilát uslyšel ta slova, nařídil vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném Kamenná dlažba, hebrejsky Gabbatha. Byl den příprav na velikonoce, kolem poledne. Pilát řekl židům: „Hle, váš král!“ Ale oni se pustili do křiku: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“ Pilát jim namítl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, ale jen císaře!“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován. Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním ještě dva jiné, každého po jedné straně, a Ježíše uprostřed. Pilát dal také zhotovit a připevnit na kříž nápis v tomto znění: „Ježíš Nazaretský, židovský král“. Tento nápis četlo mnoho židů, protože místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Proto židovští velekněží říkali Pilátovi: „Nepiš: »Židovský král«, ale: »On tvrdil: Jsem židovský král.«“ Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem!“ Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní šaty a rozdělili je na čtyři části, každému vojákovi jednu; vzali i suknici. Suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. Řekli si tedy: „Netrhejme ji, ale losujme o ni, komu připadne.“ Tak se měl splnit výrok Písma: »Rozdělili si mé šaty a o můj oděv losovali.« Právě tak to vojáci udělali. U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal.

Chvíle tiché modlitby vkleče.

Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma: »Ani kost mu nebude zlomena.« A na jiném místě v Písmu se říká: »Budou hledět na toho, kterého probodli.« Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. 

Dostavil se tam i Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber. Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavi- nuli ho s těmi vonnými věcmi do (pruhů) plátna, jak mají židé ve zvyku pohřbívat. Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a hrobka byla blízko.

Pašije podle Jana

Před námi se rozvíjí příběh největšího paradoxu dějin, paradoxu světla a zaslepenosti, hodný antického dramatu, leč na rozdíl od něho historicky skutečný. Pokusme se do něj vstoupit jako jedni z účastníků.

Dějství první: Ježíš v Getsemanech

Je noc a Ježíš přichází se svými učedníky přes potok Cedron do zahrady. O tom místě ví i Jidáš a přivede tam oddíl vojáků a chrámové stráže. Jidáš však už je ztracen a v dramatu nemá nadále žádnou roli. Je bezvýznamný a neurčuje dění. Jeho polibek je zbytečný. Dění určuje Ježíš sám svou otázkou, koho ten ozbrojený dav hledá, což jen slouží ke zjevení jeho pravé identity. Završuje tak výroky zjevující jeho identitu „Já jsem“ (ego eimi) Ježíš Nazaretský. Stráž i zástup jsou ochromeni a padají v úctě k zemi. Přes- to však Ježíše následně zatknou. Bůh se zjevuje v člověku Ježíši, síla tohoto zjevení je natolik mocná, že srazí lidi na kolena, ale nebrání jim toho nedbat a podílet se na zločinu. Ježíš odmítá Petrovu násilnou akci mečem. Drama, která se rozehrává, je naplněním vůle Otcovy, což Petr nechápe. Učedníci mohou odejít, Ježíš dává svůj život k dispozici i za ně. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Nechá se zajmout a odvést. Je tma, ale ono světlo, které přišlo na svět, pohltit nedokáže. Ježíš na rozdíl od hrdinů antického dramatu nejedná v intencích slepého osudu, nýbrž v poslušnosti lásky vůči Otci.

Dějství druhé: Výslech u velekněží Annáše a Kaifáše

Dav odvleče Ježíše k veleknězi Annášovi. Má naspěch. Protagonistou druhého dějství však není ani tak Ježíš jako Petr. Milovaný učedník vezme Petra do veleknězova dvora. A Petr, jenž byl v předchozím dějství plný horlivosti a odvahy (když měl Ježíše za zády), najednou ztrácí půdu pod nohama, zachvátí ho strach o sebe sama a svou přináležitost k Ježíši a skupině učedníků třikrát popře. Je stále tma a do ní se propadá i Petr, chybí mu Ježíšův osvobozující pohled – ten přijde až na sám závěr evangelia. I Petr se ztrácí z děje. Také před Annášem zůstává Ježíš pánem situace. Brání své působení, neboť jeho vystupování se dálo veřejně a je možné si to ověřit. Proti šikaně ze strany strážce se ohradí. Ačkoliv je vystaven stresu a nátlaku, zachovává si svou důstojnost, což ostře kontrastuje s postavou Petrovou. Ježíš nebrání sebe, ale své poslání; noc ještě neskončila.

Dějství třetí: Výslech před Pilátem

Toto dějství tvoří nejpodstatnější část dramatu až k ukřižování. Jeho protagonistou je vedle Ježíše jako antihrdina římský úředník Pilát, který je v čas svátků jako místodržící v Jeruzalémě. Je časně zrána, nastává den, v němž Pilát rozehrává podivnou hru, která se stane osudnou jemu i Ježíšovi. Když k němu přivedou Ježíše, dobře ví, že jde o nevinného člověka. Ale jde o mocenskou hru, kdo z koho. Ježíš je jen záminkou, kolečkem v mašinérii zápasu o moc. V rozhovoru Piláta s Ježíšem se objevují dvě zá- sadní témata: Boží království a pravda; ta se však ve skutečnosti prolínají. Ježíšovým posláním je zjevit pravdu, ona se zjevuje v jeho osobě a skrze jeho osobu jako pravda Boží lásky vůči tomuto světu. Ježíš je králem, králem, který slouží. To přijde Pilátovi natolik směšné, že chce Ježíše osvobodit a tím potvrdit svou svrchovanost, ale dav volá po jeho smrti. Pilát, jemuž na Ježíšovi ani pravdě nezáleží, dá Ježíše zbičovat, vystaví ho posměchu vojáků a pak ho předvede v zuboženém stavu před dav se sarkastickým vyjádřením „Hle člověk!“ Aniž to Pilát tuší, odhaluje svými slovy Boží zjevení – „Slovo se stalo tělem“, a to tělem se vším všudy, s celou bídou lidského údělu. Zmanipulovaný dav v čele s představiteli naléhá na Ježíšovu smrt v absurdním paradoxu: Pilát coby reprezentant státní moci má odsoudit Ježíše k smrti podle židovského Zákona, kterým on pohrdá. Rád by se z této – pro něj zbytečné a nesmyslné – partie, kterou rozehrál, vyzul, ale je pozdě. Po slovech, že se Ježíš vydával za Božího Syna, se znovu snaží zahrát celý výslech do autu a Ježíše propustit. Dav však postaví náboženský problém politicky a propuštění Ježíšovo označí za čin proti císaři. Tím Piláta zažene do úzkých a donutí ho zaujmout jasné stanovisko: nejde o pravdu, ale o moc. A o tu svou se Pilát opravdu bojí, proto Ježíše vydá. Ve skutečnosti mu na něm nijak nezáleží, chtěl ho jen zneužít ve svém odporu vůči Židům. Tak se Pilát chytil do vlastní léčky a pro svou zbabělost a mocichtivost se stal dalším z aktérů zločinu. I on se propadá do tmy, přestože je bílý den. Svou šanci být člo- věkem, být jednou sám sebou, kterou mu Ježíš opakovaně nabídl, promarnil. V celém tom dění stojí Ježíš jako skála, o niž se lámou vlny nenávisti, zloby a zbabělosti a tím nutí aktéry přiznat barvu.

Dějství čtvrté: Ukřižování

Ježíš nese svůj kříž až na Golgotu. Sám doslova nese kříž, k jehož nesení vyzýval své následovníky. Předchází je na cestě kříže. Je ukřižován s označením „židovský král“. Onen posměšný nápis opět zjevuje Boží pravdu. Ježíš je králem, avšak jeho království má jiné dimenze než světská moc. Je králem, který dává svůj život za své „poddané“. Je antitypem světského panovníka, který ze svých poddaných kořistí a jejich břemen se nedotýká. Ježíš je vynesl až na Golgotu, na kříž. Hodina oslavení nastává. V ní je nakonec zbaven i toho posledního, co ještě měl – šatu, který si mezi sebou rozdělí vojáci. To vše se děje ve shodě s Boží vůlí, jak naznačuje soulad se 22. žalmem. „Hle člověk!“, Syn člověka, Boží Syn! Obnažené lidství dokonává vtělení. Paradox dění dosahuje vrcholu: co bylo výrazem největšího pohrdání, výsměchu a sarkasmu, odhaluje nejhlubší pravdu dějin, a co se tvářilo jako vítězství, se rozplyne v nicotě. I v situaci úplné lidské bezmoci na kříži Ježíš myslí na druhé a svěřuje svou matku milované- mu učedníku a jeho své matce. I na kříži otevírá Ježíš budoucnost pro druhé, kteří tu zůstávají.

Dějství páté: Smrt a pohřeb

„Dokonáno jest“ jsou v podání Janova evangelia poslední Ježíšova slova. Je završen úkol, který Ježíš ve sjednocení s Otcem z lásky k lidem přijal. Hodina vyvýšení, pro niž přišel, se naplnila. Člověk Ježíš odumírá tomuto pozemskému světu, aby mu otevřel nečekanou budoucnost. I ve své smrti zjevuje podstatu svého poslání a z jeho boku vychází krev a voda – symboly živého společenství s ním skrze křest a eucharistii. Ač Ježíš zemřel jako opovrhovaný zločinec, je mu dopřán důstojný až královský pohřeb. Dva tajní ctitelé Josef z Arimatie a Nikodém zajistí nabalzamování těla a jeho uložení do nového hrobu. Ježíšova smrt jim nečekaně otevírá oči a dodává odvahu k jednání. I ve své smrti je Ježíš tím, kdo rozhoduje: naplnilo se drama zápasu pravdy a světla s tmou lidské zbabělosti, nenávisti, touhy po moci. Na světlo vyšlo smýšlení lidí. V kříži je vynesen definitivní soud nad světem temnoty. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Je dokonáno, král leží v hrobě, katarze se blíží… „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Tma smrti se promění ve světlo života.

Mireia Ryšková

×××

Rozpomeň se, Bože, na skutky svého slitování; rozpomeň se na krev svého Syna a stůj při nás, když budeme slavit památku našeho vykoupení. Skrze Krista, našeho Pána.

(Modlitba)