Zemřel Mons. Josef Socha

Parte

Se zesnulým se rozloučíme při slavení Eucharistie v pondělí 18. března 2024 ve 14.00 hodin ve farním kostele Panny Marie Sedmibolestné v Předhradí a v úterý 19. března 2024 ve 14.00 hodin v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Následně budou jeho ostatky, jak si přál, uloženy do hrobky Katedrální kapituly na hřbitově v Hradci Králové – Pouchově.

Mons. Josef Socha se narodil 28. června 1943  v Předhradí u Skutče. Generálním vikářem byl poprvé jmenován v roce 1997 arcibiskupem Karlem Otčenáškem, ve funkci pokračoval i za biskupa Dominika Duky i jeho následovníka, současného královéhradeckého biskupa Jana Vokála. Původně hudebník, kterého v roce 1973 kardinál František Tomášek vysvětil na kněze. Mons. Josef Socha se narodil v Předhradí u Skutče, v rodině ševce. „Jako dítě jsem asi stále plakal. Maminka často vzpomínala, že jak se nehoupal se mnou kočárek, tak jsem brečel, brečel a brečel. Pro dnešního člověka je nepředstavitelné, že všichni žili a všechno se odehrávalo v jedné místnosti. Ale já na to vděčně vzpomínám. Protože domov vytvářejí lidé. To jsme vnímali. Možná nevědomky, ale vpisovalo se to do našich srdcí. I to patří k rodičovské lásce a ke štěstí dětí“, vzpomíná oslavenec, pro kterého se později staly dalšími pilíři kostel a varhany u nichž vyrůstal a kde se začalo formovat jeho muzikantství a smysl pro harmonii. „Na housle jsem začal hrát už v devíti letech, docela mi to šlo, toužil jsem být muzikantem. Nakonec jsem vystudoval obor housle na kroměřížské konzervatoři a působil tři roky v Moravské filharmonii Olomouc. Byl to začátek mé cesty životem, důležitý i pro kněžství. Tatínek na housle taky trochu uměl, hrávali jsme spolu dueta. Vnímám to jako schopnosti, které člověk dostává od Pána Boha. Štěstí bylo, že to moji rodiče rozpoznali. Jsem jim za to vděčný“, ohlíží se papežský prelát Josef Socha, jehož prvním kaplanským místem byla Kutná Hora. „Ta krása kostela sv. Jakuba, chrámu sv. Barbory či kostela Matky Boží Na Náměti by povzbuzující. Tady jsem začal naplňovat to, pro co jsem se rozhodl poté, co jsem opustil dráhu profesionálního muzikanta. Pán Bůh někdy dá dary pro to, aby je člověk obětoval. Měl jsem hudbu rád, patřila k mému životu, ale byl jsem přesazený do světa ještě krásnějšího. Upřímně, naplňuje mě to více, než svět kumštu, i když jsem na něj nezanevřel“, přiznává Mons. Josef Socha, který v dalších letech působil také v Gruntě, v Kácově či ve Zbraslavicích. A to až do chvíle, kdy za ním do Zbraslavic přijel v roce 1985 kapitulní vikář z Hradce Králové:

„Jemnostpane, co byste tomu řekl, kdybyste přešel do Hradce Králové? Pane doktore, já si nemůžu poroučet, odpověděl jsem mu. Jak to rozhodnete, tak to bude. Začínala další kapitola mého kněžského života. Za čtyři roky se biskup Karel Otčenášek se vrátil z trmického vyhnanství. V roce 1998 byl jmenován biskupem Dominik Duka, za něho jsem byl zvolen generálním vikářem. Začala moje další, úplně nová etapa. Přestal jsem být rektorem kostela Nanebevzetí Panny Marie na Velkém náměstí a začal se věnovat jenom „ouřadu“ generálního vikáře. Toutéž službou mě posléze pověřil i biskup Jan“, vzpomíná dvojnásobný oslavenec a dodal, že to, co mu Pán Bůh ještě dopřeje, to už nechává na jeho prozřetelnosti a lásce...

Rozhovor s Mons. Josefem Sochou pro Adalbert 6/2018.

A ještě jeden text k Mons. Josefu Sochovi v Adalbertu 9/2023.