Přehled královéhradeckých biskupů

Jan Vokál se narodil 25. září 1958 v Hlinsku v Čechách jako druhé ze tří dětí Jana a Anny Vokálových. Vyrůstal v křesťanské rodině, první svátosti přijal v místní farnosti Narození Panny Marie. Po studiu Střední průmyslové školy elektrotechnické v Pardubicích absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze (Ing., obor technická kybernetika, 1983). V září 1983 odešel do Říma, kde nastoupil do Papežské koleje Nepomucenum. Studoval filosofii a teologii na Papežské lateránské univerzitě. Další informace

Narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové a vyrůstal v rodině vojáka z povolání, který se účastnil zahraničního odboje a v roce 1944 jako člen vládního vojska odešel s P. Jiřím M. Veselým OP do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty. 

Jaroslav Duka absolvoval školní vzdělání v Hradci Králové, v roce 1960 maturoval na Gymnáziu J. K. Tyla. V dalším studiu mu z kádrových důvodů bylo zamezeno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ (1960–1962) a vyučil se strojním zámečníkem. V letech 1962–1964 absolvoval základní vojenskou službu a vrátil se na své pracoviště. V roce 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. 5. ledna 1968 vstoupil tajně do – na území Československa zakázaného, ilegálně žijícího – dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. 6.ledna 1969 složil časné sliby. 22. června 1970 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze: Chlum svaté Máří, Jáchymov a Nové Mitrovice (dnes jde o oblast diecéze plzeňské). 7. ledna 1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu. 

V roce 1975 mu byl odňat „státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak patnáct let jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. Od roku 1975 do roku 1986 byl vikářem provinciála a v letech 1976–1981 magistrem kleriků. Současně spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra a organizoval náboženskou činnost mladé generace na celém území Československa. V roce 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě. 

V roce 1981 byl odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 trestního zákona 218/49 Sb. Patnáct měsíců byl vězněn v PlzniBorech za řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do roku 1998. Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992–1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 1990–1998 byl členem Akreditační komise při vládě ČR. 

6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a 26. září 1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška a spolusvětitelů kardinála Miloslava Vlka a apoštolského nuncia arcibiskupa (dnes kardinála) Giovanniho Coppy v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.  

13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským. Pražskou arcidiecézi slavnostně převzal při mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha dne 10. dubna 2010. 

Karel Otčenášek, narozený dne 13. dubna 1920 v Českém Meziříčí, se stal třiadvacátým biskupem diecéze královéhradecké. Jeho životní příběh je natolik dramatický, že může posloužit jako průvodce osudy římskokatolické církve u nás v posledních padesáti letech. 

Po teologických studiích v Římě, kde byl vysvěcen na kněze v posledním válečném roce, působil jako kaplan v Týnci nad Labem, Rovni u Pardubic a v Žamberku jako administrátor. Koncem čtyřicátých let byl již vicerektorem bohosloveckého semináře. Dne 30. dubna 1950 byl na základě pokynu papeže Pia XII. vysvěcen na biskupa bez vědomí státních orgánů, což bylo kvalifikováno jako vlastizrada. S dalšími kněžími je internován v želivském klášteře a posléze odsouzen na 13 let do vězení. V květnu 1962 je sice propuštěn, ovšem pracovat může jen jako dělník. V roce 1965 se smí po zásahu papeže Jana XXIII. vrátit do duchovní správy, ovšem pouze mimo svou diecézi. Tu po smrti biskupa Mořice Píchy „řídí“ kapitulní vikáři Václav Javůrek (1956-1969) a Karel Jonáš (1969-1989). 

Karel Otčenášek dostal tehdy několik farností v severočeském regionu, kde žil a pracoval vlastně ve vyhnanství a byl nejrůznějším způsobem diskriminován. Naděje, která svitla v roce 1968, že by se mohl uplatnit ve své diecézi, neměla dlouhého trvání. Opět musí opustit svou diecézi a odchází do Trmic u Ústí nad Labem.

Teprve v prosinci 1989 se mohl vrátit domů a až po dlouhých čtyřiceti letech od svého biskupského svěcení usednout na diecézní stolec. Slavnostní intronizace se konala v katedrále Svatého Ducha dne 27. ledna 1990 za účasti presidenta republiky Václava Havla s chotí Olgou, přítomen byl papežský nuncius Giovanni Coppa a další významní církevní hodnostáři. 

Biskup Karel Otčenášek vystihl svůj apoštolský postoj slovy: „Prožíváme živě všechny problémy naší společnosti a chceme v souladu s lidmi dobré vůle pracovat na ozdravění všech jejích vrstev. Je mnoho oblastí, kde má církev už po staletí nezastupitelné poslání, a to chceme naplnit. Nebažíme po moci, ale usilujeme o pravdu, spravedlnost a pokojné soužití se všemi. Církev chce sloužit lidem všude tam, kde tím přispěje k jejich štěstí a spokojenosti.“

Dne 24. září 1998 jmenoval svatý otec Jan Pavel II. královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška osobním arcibiskupem.
Mons. Karel Otčenášek zemřel zaopatřen svátostmi církve v pondělí 23. května 2011 ve 21:45 hodin.
 

Dvaadvacátý biskup diecéze královéhradecké se narodil 18. dubna 1869 a po  teologických studiích v Římě, kde byl roku 1893 vysvěcen na kněze, působil na Karlovarsku. Od roku 1897 byl ceremonářem pražských arcibiskupů, z nichž ho Lev Skrbenský jmenoval i svým osobním tajemníkem. V roce 1912 se stal metropolitním kanovníkem u sv. Víta. V dalších letech pracoval jako kancléř arcibiskupské konsistoře,  jako generální a kapitulní vikář i na bohoslovecké fakultě. Nevšední znalosti z oboru církevního práva uložil do četných článků a studií. 

Za své zásluhy byl jmenován apoštolským pronotářem (1921) a při pouti do Říma v roce 1923 u příležitosti třicátého výročí svého svěcení ho přijal v soukromé audienci papež Pius XI. 

Také biskup Mořic Pícha pokračuje v díle svých předchůdců. V roce 1937 se v Hradci Králové koná diecézní eucharistický sjezd, jehož zdařilého průběhu se účastní tisíce věřících. V závěru I. republiky znamená tato akce manifestaci obnovy pozic katolické církve v životě státu. Vedle pozornosti charitativním otázkám se i on zajímá o opravy církevních památek a jeho úsilí je korunováno generální opravou katedrály Svatého Ducha. 

Po nelehkých letech druhé světové války se významnou událostí v životě diecéze stávají oslavy 950. výročí narození svatého Vojtěcha v dubnu 1947. Ostatky světcovy byly po cestě z Prahy a Libice uloženy za účasti pražského arcibiskupa Josefa Berana v katedrále Svatého Ducha. 

Po únorovém puči 1948 se brzy ukazuje, jak si komunisté představují budoucnost. Zesiluje mocensko-represivní tlak proti římskokatolické církvi i jejím představitelům, její činnost je silně omezována dozorem státní bezpečnosti a církevních tajemníků. Biskup Mořic Pícha je po rozbití tradiční struktury diecéze a ochromení náboženského života již od roku 1950 zcela izolován ve své rezidenci od vnějšího okolí. V této chmurné atmosféře umírá dne 12. listopadu 1956 a byl pohřben na chrasteckém hřbitově.
 

Karel Kašpar se narodil 16. května 1870 v Mirošově. Po teologických, filosofických a právnických studiích působil od roku 1899 jako spirituál Strakovy akademie v Praze a od roku 1907 jako kanovník metropolitní kapituly u sv. Víta. Dne 8. března 1920 byl jmenován biskupem betsaidským a světícím biskupem diecéze královéhradecké. Biskupem je jmenován 13. června 1921 a vzápětí nastolen. 

Také tento biskup byl vynikajícím znalcem církevního práva a liturgie a napsal řadu článků, studií a knih. I on projevil smysl pro uchování historických a uměleckých památek – již v původním záměru budování Adalbertina se objevuje myšlenka diecézního muzea. V roce 1927 zakládá nepolitické hnutí Katolická akce.

Východní Čechy opouští Karel Kašpar po deseti letech, neboť byl dne 22. října 1931 jmenován pražským arcibiskupem. Za své zásluhy je v roce 1935 poctěn titulem kardinála. 

Arcibiskup Karel Kašpar zemřel 21. dubna 1941v Praze a byl pochován ve svatovítské katedrále.
 

Dvacátý biskup královéhradecký se narodil 29. února 1852 v Mníšku pod Brdy. Po teologických studiích a vysvěcení na kněze působil jako kaplan v Petrovicích u Sedlčan, v roce 1877 je administrátorem v Dublovicích, v r. 1880 adjunktem pražské teologické fakulty, 1883 místoředitelem a později i ředitelem arcibiskupského semináře. Získává doktorát teologie a je činný jako profesor církevního práva. Jako významný znalec oboru je autorem četných článků a studií, uveřejňovaných v odborných časopisech. V devadesátých letech je kanovníkem u sv. Víta i předsedou Archeologického sboru muzea království Českého.     

Dne 9. února 1903 je jmenován královéhradeckým biskupem a potvrzen v úřadě od papeže Lva XIII. 22. června téhož roku. Vzápětí přijímá biskupské svěcení a ihned se ujímá správy diecéze.

Politická aktivita katolicismu zůstává trvalou zásadou předchozího období. Od dob Haisových a Brynychových zůstává v diecézi myšlenka křesťansko-sociální, zejména ve vztahu k encyklice Lva XIII. „Rerum novarum“. Akcentovány jsou i nadále otázky sociální, a to jak z pohledu politického, tak i sociálního. Velký osobní úspěch přinesl Doubravovi též V. všeobecný sjezd katolíků českoslovanských, konaný v Hradci králové v roce 1909.

Velice úzký vztah biskupa Josefa Doubravy k historii, umění a památkám se projevil i v založení profesury dějin umění v biskupském semináři i zájmem o církevní památky a péči o ně. Odkaz bohaté sbírky starého a nového umění byl určen pro zřízení městské galerie v Hradci Králové. 

Díky svým postojům za I. světové války se biskup Josef Doubrava těšil důvěře vznikající první republiky. V roce 1918 po odchodu Pavla Huyna je jmenován administrátorem arcidiecéze.    

Josef Doubrava umírá ve svém sídle 20. února 1921 a byl pohřben na pouchovském hřbitově v Hradci Králové.
 

Devatenáctým královéhradeckým biskupem se stává Edvard Jan Brynych, který se narodil 4. května 1846 ve Vlásenici na Pelhřimovsku. Po teologických studiích v hradeckém semináři strávil téměř osm let jako kaplan ve Žlunicích. Poté působí ve hradeckém semináři jako profesor pastorální teologie, metodiky a katechetiky. 

V roce 1888 byl zvolen sídelním kanovníkem vyšehradské kapituly. 21. prosince 1892 byl jmenován biskupem v Hradci Králové a potvrzení od papeže Lva XIII. získal 9. ledna 1893. Do svého sídla přijel 20. března a o pět dní později je intronizován. 

Biskup Brynych se hned od počátku ujal správy diecéze s plným nasazením. Zasáhl do všech oblastí církevně politického života a také on velmi výrazně promluvil do národnostních otázek ve prospěch Čechů. 

Dalším výrazným rysem byla jeho činnost spisovatelská a publikační - je autorem četných veršů a povídek, vedle svých pastýřských listů vydává i články polemické -  to  všechno přispívá k rozvoji křesťansko-sociálního hnutí. Název jedné z jeho prací, „Katolíci, nedejme se“, lze označit za Brynychovo krédo. Horlivě podporuje vznik a působení různých katolických spolků, založil tiskařské družstvo a list Obnova atd. Pro tiskové družstvo a katolické spolky vybudoval spolkový dům Adalbertinum. Vyvrcholením Brynychovy organizační činnosti byly dva diecézní sjezdy katolíků v letech 1897 a 1902. Za jeho éry bylo vystavěno nové Rudolfinum (1902) i Boromeum na Orlickém nábřeží (1900 – 1902). 

Jeho neúnavná práce byla odměněna řadou papežských poct – byl jmenován domácím prelátem, biskupem asistujícím papežskému trůnu a hrabětem římským. 

Edvard Jan Brynych zemřel 20. listopadu 1902 v Chrasti a byl pohřben na tamním hřbitově.
 

Osmnáctý biskup naší diecéze se narodil dne 9. února 1829 v Buděticích. Po studiích teologie ve Vídni získává hodnost doktora teologie a působí jako profesor v českobudějovickém bohosloveckém semináři. Dne 27. května 1875 ho císař František Josef I.  jmenoval na uprázdněný biskupský stolec v Hradci Králové, což papež Pius IX. potvrdil   5. července téhož roku. 

Biskup Josef Jan Hais si uvědomuje národní a sociální problémy doby podstatně silněji než jeho předchůdce, národnostně indiferentní. Vnímá citlivěji emancipaci českého národa uvnitř Rakousko-Uherska a ví, že církev musí reagovat. Haisova éra proto znamená obrovskou personální proměnu. Po představitelích diecéze převážně německého a šlechtického původu se otevřeně hlásí k české národnosti. Uvědomuje si, že církev musí otevřeně vstoupit i na pole politické. Řeší různá diskriminační opatření, zavádí pro český klérus exercicie v češtině, snaží se pomoci české menšině v pohraničí. Obnovuje náboženský život v diecézi a jedním z významných kroků je obnova slavného poutního místa Hory Matky Boží u Králík. Patří ke stoupencům beuronské školy, jejíž směr se prosadil při rekonstrukci např. seminárního kostela sv. Jana Nepomuckého či biskupské kaple v Chrasti. 

Zcela mimořádná byla biskupova dobročinnost, v níž se - v duchu tradičního charitativního přístupu církve k sociálním problémům doby - nese jeho pojetí pomoci bližním.

V roce 1881 zakládá diecézní ústav hluchoněmých (Rudolfinum), na který přispívá částkou 100 000 zlatých a podobně se postaral o opatrovnu v Chrasti.  

Uvědomuje si i potřebu sjednocení katolíků na spolkovém principu jako protiváhu proti nastupujícím liberálně orientovaným politickým stranám, které začínají proti církvi ostře vystupovat. Organizuje proto první schůzi katolické politické Jednoty diecéze královéhradecké.

Za své zásluhy byl biskup Josef Jan Hais jmenován hrabětem římským, Jeho Svatosti papeže Lva XIII. domácím prelátem, rytířem řádu hrobu Božího atd. 

Biskup Josef Jan Hais řídí svou diecézi až do 27. října 1892, kdy umírá v Chrasti. Pohřben byl na tamějším hřbitově.

Sedmnáctým biskupem diecéze královéhradecké se stal Karel Boromejský Hanl, narozený 4. září 1782 v Krbicích na Žatecku. Po studiích filosofie a teologie byl vysvěcen na kněze v Litoměřicích a působil jako kaplan v Kralupech, poté byl expozitou ve Vartě, farářem v Březně a Prunéřově. V roce 1822 se stal kanovníkem u sv. Víta a v roce 1824 i guberniálním radou. 

Císař František Josef  I. ho jmenoval 25. října 1831 královéhradeckým biskupem a papež Řehoř VI. jej v tomto úřadě potvrdil 24. února 1832. Biskupské svěcení přijal v květnu a v červnu usedá na biskupský stolec.

Biskup Karel Boromejský Hanl se během více než čtyř desetiletí svého úřadu nesmazatelně zapsal do historie diecéze. Po svém nástupu v roce 1832 se zasloužil o vydávání českých knih pro potřeby diecéze (Český kancionál, Chorální kniha atd.). Náboženský život v diecézi podstatně ovlivnil řadou reforem, které měly dopad na oblast církevní i laickou. Nové rozdělení vikariátů, které vymohl na vládě v roce 1837, se staly základem církevní organizace v příštích desetiletích.V roce 1849 zavádí v diecézi sv. misie, v 19. století první v Čechách a na Moravě; exercicie (duchovní cvičení) pro duchovní,  od r. 1850 pro velkou oblibu konané každoročně. Jako první biskup svolává diecézní synody, k oslavám dvousetletého výročí královéhradecké diecéze přispívá rovněž obnovou katedrály Svatého Ducha (Fr. Schmoranz 1864 – 1876). Vyhlášený byl biskupův zájem o historii – zakládá pamětní knihu biskupství, sám sepisuje Dějiny biskupského panství (zůstaly v rukopise) a dává zhotovit litografické portréty královéhradeckých biskupů. 

S jeho jménem je také spojen vznik chlapeckého konviktu Borroameum v roce 1860. Z původního místa ve Špitálské ulici je později přemístěn na dnešní Orlické nábřeží.

Za své zásluhy byl biskup Karel Boromejský Hanl několikrát vyznamenán. Připomeňme zda alespoň jeho povýšení mezi svobodné pány z 2. května 1872 s predikátem „z Kirchtreu“. 

Biskup Krel Boromejský Hanl umírá dne 7. října 1874. Pohřben byl v královéhradecké katedrále Svatého Ducha.
 

 Nástupce biskupa Maria Tadeáše z Trautmannsdorfu se narodil 21. ledna 1759 v Praze a byl to poslední biskup v čele královéhradecké diecéze pocházející ze šlechtického rodu. 

Teologická studia ukončil v Římě, kde získal hodnost doktora teologie, poté působí jako olomoucký kanovník, probošt v Kroměříži i jako titulární biskup sareptský a světící biskup olomoucký. 

Dne 6. ledna 1812 byl jmenován královéhradeckým biskupem, a to již šestnáctým. Potvrzení od papeže Pia VII. nese datum až 15. březen 1815, takže do té doby spravoval svou diecézi jenom prozatímně. Během jeho působení v Hradci Králové je významnou jeho péče o biskupský seminář, který se na samém konci jeho úřadu osamostatňuje. S diecézí se loučí  v roce 1830, protože byl 5. září dosazen na pražský arcibiskupský stolec, a to jako jedenasedmdesátiletý. 

Zemřel po třech letech, 28. března 1833, a byl pohřben u sv. Víta.
 

Patnáctým biskupem naší diecéze se stal Maria Tadeáš hrabě z Trautmannsdorfu, narozený 28. května 1761 ve Štýrském Hradci. Za svých teologických studií byl zvolen olomouckým kanovníkem a po vysvěcení působil jako farář v Krnově a posléze jako děkan v Holešově.

V roce 1793 byl jmenován biskupem v Terstu a 30. srpna 1794 biskupem královéhradeckým. Potvrzení svého úřadu získal od papeže Pia VI. dne 1. června 1795, biskupské svěcení přijal 8. září 1795 v Kroměříži z rukou olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora hraběte Colloredo. Intronizace se konala 4. října téhož roku.

Diecézi opustil v roce 1811, protože byl 26. listopadu jmenován na uprázdněný arcibiskupský stolec v Olomouci, později se stal i kardinálem. Zemřel 20. ledna 1819 ve Vídni.       
 

Čtrnáctý biskup královéhradecký, Jan Leopold Hay, se narodil 22. dubna 1735 ve Fulneku na severní Moravě. Po teologických studiích v Olomouci byl nejprve ceremoniářem olomouckých biskupů, potom od roku 1770 kapitulním děkanem v Kroměříži a od roku 1775 proboštem mikulovské kolegiátní kapituly. Téhož roku byl povýšen do šlechtického stavu.

Jan Leopold Hay si získal přízeň a důvěru císařského dvora, neboť se mu podařilo pokojnou cestou uklidnit Vizovicko a Vsacko na Valašsku, tedy místa, kde v roce 1777 vypukly náboženské nepokoje. Zde se vytvářel jeho vzah k náboženské toleranci. Poté, co byl jmenován na již dva roky uprázdněný biskupský stolec královéhradecké diecéze, dále podporoval josefinské reformy a navíc je rozvíjel se značnou osobní iniciativou. Příkladem toho je pastýřský list, který připravil k vydání tolerančního patentu, který Josef II. vydal 13. října 1781. Porušování tolerančního patentu bedlivě sledoval a přísně postihoval ty duchovní, na něž se mu dostalo stížností. Hayův osvícenský přístup se negativně projevil také ve vztahu ke tradičním hodnotám křesťanského výtvarného umění i lidové zbožnosti, které nerespektoval. Radikální úpravy katedrály Svatého Ducha, které jeho přístup názorně dokumentují, vyvolaly v Hradci Králové značný odpor. Za jeho éry proběhla úprava církevní správy, aby vyhovovala požadavkům správy politické. V této souvislosti bylo uvažováno i o přenesení sídla biskupství do Chrudimi. Značné finanční náklady i celková situace politická vedly nakonec Josefa II. k rozhodnutí, že biskup se svou kapitulou nadále zůstanou v Hradci Králové. 

Biskup Jan Leopold Hay zemřel 1. června 1794 v Chrasti a byl skromně pohřben na tamním hřbitově.
 

Nástupcem biskupa Jana Ondřeje se stal Josef Adam hrabě Arco (nar. 27. ledna 1733).

Tento salzburský kanovník, titulární biskup hipponský a sufragán pasovského arcibiskupa, byl jmenován císařovnou Marií Terezií na biskupský stolec v Hradci Králové 17. května 1776 a potvrzení od papeže Pia VI. získal 10. července. Slavnostní intronizace se uskutečnila v chrámnu Svatého Ducha 25. srpna téhož roku. Dne 20. června 1778 odejel biskup do Salzburgu, kde měl dosud svou kanovnickou prebendu, a do východních Čech se již nevrátil. Dne 6. dubna 1780 byl jmenován sekovským biskupem a v Sekově také dne 3. června 1802 umírá. 
 

Dvanáctý biskup královéhradecký (narozen 29. 11. 1716) působil zpočátku jako farář v Klecanech, v padesátých letech se stal děkanem ve Frýdlantě a posléze kanovníkem u sv. Víta, generálním vikářem a oficiálem, jakož i kapitulním děkanem ve Staré Boleslavi. V roce 1760 ho papež Klement XIII. jmenoval biskupem thermiscirským a světícím biskupem pražským, přičemž biskupské svěcení přijal od královéhradeckého biskupa, jímž byl v té době Příchovský. Dne 2. května 1775 jmenovala císařovna Marie Terezie Jana Ondřeje Kaisera z Kaisern biskupem v Hradci Králové, od papeže Pia VI. byl potvrzen  17. července téhož roku. I když již v srpnu pobýval v Chrasti, uskutečnila se intronizace v královéhradecké katedrále Svatého Ducha až 15. října 1775.     

Svěřený úřad však zastává pouze několik měsíců, neboť 5. května 1776 umírá. Pohřben byl v chrámu Svatého Ducha. 
 

Jedenáctý biskup královéhradecký (narodil se 1. července 1716) byl v době jmenování proboštem kostela sv. Petra a Pavla v Brně  a olomoucký kanovník. Do služby biskupa byl jmenován císařovnou Marií Terezií v roce 1763 a od papeže Klementa XIII. byl potvrzen 9. dubna 1764. Jeho konsekrace a intronizace se konala téhož roku. 

V Hradci Králové naráží na silnou pozici kapituly a tento spor má za následek personální změny na konsistoři. Záhy však vážně onemocněl a prodléval nejčastěji v Brně. Bylo mu proto v roce 1767 dovoleno, aby si zvolil tamějšího kapitulního děkana Matyáše Františka hraběte Chorýnského (pozdějšího prvního brněnského biskupa) za výpomocného světícího biskupa, který jej pak v naší diecézi všestranně zastupoval.

Z bohaté úřední korespondence, pokynů a nařízení tohoto biskupa je však patrné, že se na chodu úřadu výrazně podílí. Za jeho éry se naplnila s odstupem třiceti let žádost biskupa Jana Josefa Mitrovského z roku 1735 na založení 20 nových far a rozšíření počtu misionářů na čtyři osoby. Misie svěřil biskup Heřman jezuitům a mezi nimi si také vybírá své poradce. V roce 1770 zůstává totiž stále ještě aktuální dozor nad zakázanými knihami, pro jejichž kontrolu vydává „Index librorum prohibitorum…“. K většímu užitku kázání zavádí na některých místech diecéze povinnost kázat v druhém zemském jazyce. Až za biskupa hraběte z Blümegen dostává diecéze druhého patrona. Využil práva daného rakouským biskupům, aby si mohli zvolit jeden den v diecézi na oslavu významného světce. 18. prosince 1772 vyhlásil biskup sv. Jana Nepomuckého za patrona královéhradecké diecéze. 

Biskup Heřman Hannibal hrabě z Blümegen zemřel 17. října 1774 v Brně, kde byl i pohřben.
 

Desátý biskup královéhradecký, narozený 28. srpna 1707, se po teologických studiích v Praze a Římě stal děkanem kapituly u sv. Víta. V roce 1753 byl jmenován koadjutorem pražského arcibiskupa a arcibiskupem emesským. Dne 18. října 1753 jmenovala císařovna Marie Terezie Příchovského biskupem královéhradeckým, přičemž potvrzení od papeže Benedikta XIV. získal 19. listopadu. Intronizace se konala v Hradci Králové 19. března 1754. Z diecéze odešel po deseti letech, protože byl 26. října 1763 dosazen na arcibiskupský stolec v Praze. Zemřel 14. dubna 1793 v Praze a byl pohřben u sv. Víta.

Jan Josef hrabě Vratislav z Mitrovic, bratr našeho šestého biskupa, se stal devátým hradeckým biskupem. Jako kanovník olomoucký a probošt u Všech svatých na Pražském hradě byl jmenován do služby biskupa císařem Karlem VI. dne 6. července 1733. 

Setrval v úřadě téměř dvacet let a za tuto dobu rozšířil biskupské statky o panství Zájezdec u Hrochova Týnce a panství Hroubovice u Luže. Změnil se tak pochopitelně titul královéhradeckých biskupů. Biskupské panství tvořilo 19 sídel.

Za biskupa Jana Josefa Vratislava vzrůstá význam a postavení kapituly, a to díky kapitulnímu děkanovi Michalu Sardagnanovi de Hohenstein. Jemu se připisuje iniciativa ke zvýšení prestiže kanovníků (reprezentativní úpravy oblečení a kapitulní děkan smí užívat pontifikálií). Na žádost biskupa Jana Josefa Vratislava byly v roce 1737 přeneseny z Říma do Hradce Králové části ostatků sv. Klimenta a jako vzácná relikvie uloženy nejdříve v kostele sv. Jana Nepomuckého a později v kapli sv. Klimenta. Usiluje rovněž o posílení církevní správy i pozice jednotlivých duchovních.

Biskup Jan Josef Vratislav z Mitrovic zemřel 11. září 1753 v Chrasti a byl pohřben v kryptě chrámu Svatého Ducha.
 

Osmé místo zaujímá v řadě hradeckých biskupů Mořic Adolf Karel, vévoda Saský, který se narodil 1. prosince 1702 v protestantské rodině. V roce 1716 však konvertoval ke katolické víře a jako sedmnáctiletý se stal kanovníkem v Kolíně nad Rýnem. V roce 1722 byl již proboštem ottingenským a v roce 1725 děkanem u sv. Gedeona v Kolíně nad Rýnem. V roce 1730 byl od pražského arcibiskupa Ferdinanda z Khünbergu konsekrován jako titulární arcibiskup pharsalský. Dne 8. října 1731 ho jmenoval císař Karel VI. královéhradeckým biskupem a papež Klement XII. jej v této službě potvrdil v dubnu 1732. 

V královéhradecké diecézi působí jenom krátce, protože byl v červnu 1733 jmenován na uprázdněný biskupský stolec v Litoměřicích. Zemřel 20. června 1759 v Hradišti u Znojma.
 

Sedmým biskupem královéhradecké diecéze byl Václav František Karel, svobodný pán z Košína, olomoucký kanovník. Do této služby jej jmenoval císař Karel VI. Dne 9. ledna 1721 a 1. prosince téhož roku byl potvrzen od papeže Innocence XIII. Biskupské svěcení přijal 8. února 1722 od biskupa sufragána, hraběte z Bredy. Do Hradce Králové přijel 27. září 1722 a o den později se konala slavnostní intronizace. Biskup Václav František Karel řídil diecézi téměř deset let a právě v době jeho úřadu probíhalo svatořečení Jana Nepomuckého, patrona diecéze. Umírá 26. března 1731 v Chrasti a pohřben byl v kryptě chrámu Svatého Ducha.

Šestý biskup královéhradecký, Jan Adam hrabě Vratislav z Mitrovic, je v době svého jmenování císařem Josefem I. dne 12. listopadu 1710 do  úřadu již kanovníkem u sv. Víta, kanovníkem olomouckým, proboštem staroboleslavským, u Všech svatých na Pražském hradě, jakož i proboštem vyšehradským. Papež Klement XI. jej v biskupském úřadě potvrdil 12. května 1711, svěcení přijímá z rukou arcibiskupa ostřihomského, kardinála Kristiána Augustina Saského.

Uvítací ceremoniál v Hradci Králové proběhl již v tradiční podobě, jak ji připravil biskup Matouš Sobek, tedy s vítáním před městem a slavnostním průvodem, zakončeným jezuitským divadlem. 

Jan Adam dokončil z větší části dílo, zahájené jeho předchůdcem – v roce 1714 je hotova výstavba biskupské rezidence (o dva roky později ji dokonce rozšiřuje), plně se konstituovala kapitula a rozšířil se i počet prebend kanovníků, v důsledku čehož vznikl další kanonikát zvaný podle svého zakladatele Lodgmanovský (1713). Završil i snahy o zřízení biskupského semináře, který byl v Hradci Králové vybudován adaptací bývalého purkrabského domu. Velmi významným bylo i nové vystavění kaple sv. Klimenta, jemuž byla diecéze zasvěcena (1714).     

Za biskupa Jana Adama Vratislava se mění obraz města, neboť Hradec Králové dostává nové monumentální stavby. Vedle dokončené biskupské rezidence, kanovnických domů, děkanství a semináře s kostelem sv. Jana Nepomuckého je zbudována mariánská statue na náměstí, zmíněná kaple sv. Klimenta a obnoven zničený kostel sv. Antonína na Mýtském předměstí. Barokní Hradec Králové vděčí svému biskupovi za mnohé – rezidence, kaple sv. Klimenta a kanovnické domy nesou výrazný rukopis G. B. Santiniho.

Intenzivní stavební činnost probíhala i na biskupském panství v Chrasti a jeho okolí.

Dvacátá léta 18. století probíhala ve znamení svatořečení sv. Jana Nepomuckého. Hlavní slavnosti proběhly v Hradci Králové po kanonizaci světce v roce 1729, mimo biskupství a v diecézi v roce 1730. 

Náboženská situace té doby byla však neklidná a státní zásahy proti nekatolíkům ji ještě zostřovaly. Proběhly procesy proti kacířům, jež však byly roku 1721 vyňaty z církevní pravomoci. Represe proti nekatolíkům probíhaly podle patentu z r. 1726 a svou tvrdostí vyvolávaly nové vzpoury právě na území diecéze, zvláště u hranic s Kladskem a Slezkem. Na jiných místech se objevily různé sekty.

Právě do první poloviny 18. století spadá i činnost P. Antonína Koniáše, který na území diecéze působí v letech 1725-1726 a 1730-1733 jako tzv. reformační misionář a v roce 1729 vydává „Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zavírající“. Méně známá je Koniášova tvorba literární, jež tvoří druhou část rekatolizačního procesu své doby.

Dne 24. září 1721 byl Jan Adam hrabě Vratislav z Mitrovic jmenován biskupem v Litoměřicích. Odtud je v květnu 1733 povolán do služby pražského arcibiskupa. Umírá však již 2. června 1733 v Medlingu u Vídně, tedy dříve, než usedl na arcibiskupský stolec. Pohřben byl v litoměřické katedrále. 
 

Pátý biskup, Tobiáš Jan Becker, pochází z východočeského regionu, neboť se narodil 15. července 1649 v Králíkách. Po teologických studiích působí krátce jako kaplan při voršilském kostele na Novém Městě pražském, později se stává děkanem v Hostinném a kanovníkem u sv. Víta v Praze. 

Biskupem královéhradeckým byl jmenován 24. listopadu 1701 a potvrzen od papeže Klementa XI. dne 3. dubna 1702. Biskupské svěcení přijal z rukou litoměřického biskupa Jaroslava ze Šternberka 14. května téhož roku a 27. května je konečně v Hradci Králové. Správu diecéze pak řídí osm let.

Prokazuje pozoruhodné organizační schopnosti a svou činorodostí zasahuje do různých sfér života diecéze. Nespornou jeho výhodou byla znalost kraje a lidí. I on se – podobně jako jeho předchůdci – opírá o jezuitský řád. Za hlavní cíl si biskup Becker vytkl vytvoření podmínek pro skutečnou funkci a poslání svého úřadu. Podařilo se mu odstranit třecí plochy, které jeho velkorysé záměry omezovaly.

Za zmínku stojí, že z jeho iniciativy potvrdil uvedený papež roku 1708 zřízení bratrstva Nejsvětějšího Těla Božího při katedrálním kostele (Becker pro ně sepsal pravidla a sjednal mu odpustky v Římě) a v roce 1709 začíná stavět biskupskou rezidenci, z níž byla do jeho smrti dokončena jen přední část. Mezi další jeho díla patří zřízení kněžského domu a založení jednoho z nejvýznamnějších poutních míst diecéze – Hory Matky Boží u Králík. Pro zajištění kapituly se mu podařilo zřídit novou prebendu, zvanou Švandovskou (na základě odkazu chrudimského děkana z r. 1662). Od dob Beckerových se stalo biskupství rovnocennou a  díky výrazné stavební a umělecké aktivitě posléze i dominantní částí městského organismu.

Biskup Tobiáš Jan Becker umírá dne 11. září 1710 v Hradci Králové a byl pochován v kryptě katedrály Svatého Ducha.
 

Čtvrtý královéhradecký biskup se narodil v roce 1636 a po studiích – stává se doktorem  filosofie a teologie – působí od roku 1660 jako děkan v Náchodě. Od roku 1671 je infulovaným prelátem a arciděkanem v Českém Krumlově, od r. 1681 titulárním biskupem samandrijským.

Dne 23. září 1698 jej jmenoval císař Leopold I. do čela královéhradecké diecéze, papežské potvrzení nese datum 18. květen 1699. Téhož roku je 28. června vysvěcen na biskupa, intronizován dva měsíce na to – 31. srpna. Dění a život v diecézi však příliš neovlivnil, protože zemřel 18. listopadu 1701 v Chrasti a byl pohřben v kryptě chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové.
 

Třetím biskupem královéhradeckým byl jmenován 15. ledna 1676 Jan František Kryštof z Talmberka, kanovník metropolitní kapituly sv. Víta a probošt u Všech svatých na Pražském hradě. 

Potvrzen je od papeže Innocence XI. dne 19. října 1676. Biskupské svěcení přijal sice již 3. ledna 1677, ale intronizace se uskutečnila v chrámě Svatého Ducha až 24. října téhož roku.     

Ani tento biskup nežil s městem Hradec Králové v míru a diecézi spravoval raději z Chrasti. Za zmínku stojí, že na rozvalinách bývalého podlažického kláštera vystavěl barokní kostel sv. Markéty a že se zanášel i myšlenkou na obnovu kláštera, které však zabránil nedostatek finančních prostředků.  Zemřel 3. dubna 1698 v Chrasti a byl pohřben v oblíbených Podlažicích. 
 

Jako druhý biskup královéhradecký byl v roce 1668 jmenován Jan Bedřich z Valdštejna. V době své nominace byl již kanovníkem vratislavským, olomouckým, a rovněž velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou. 

Pro své mládí byl potvrzen od papeže Klementa X.  až 27. listopadu 1673 a biskupské svěcení přijal v metropolitní katedrále sv. Víta z rukou arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilemberka, svého předchůdce na biskupském stolci, dne 4. března 1674. 

Ve vztahu k městu Hradec Králové neznamenala nová osoba v čele církevního úřadu výraznou změnu, neboť i nadále pokračovaly v neztenčené míře spory o patronátní právo arciděkanství. Ostatně Jan Bedřich z Valdštejna své sídlo ani nenavštívil, takže správu diecéze řídil kanovník Tomáš Česnovský. Po úmrtí pražského arcibiskupa jmenoval císař Leopold I. jeho nástupcem opět královéhradeckého biskupa, jenž v novém úřadě setrval až do své smrti dne 3. června 1694.
 

Narodil se v Rajhradě na Moravě 19. září 1618 jako syn Václava Sobka, klášterního purkrabího a matky Salomeny. Roku 1628 se dostává do broumovského kláštera a studuje na gymnasiu. Teologii studuje v Olomouci, r. 1638 vstupuje do benediktinského řádu v Broumově. Po vysvěcení působí jako kazatel v Broumově a nedaleké Polici nad Metují. Poté je zvolen provizorem a později převorem broumovského kláštera. 

Ve čtyřicátých letech se sbližuje s bratry Bílkovými z Chrudimi, kteří byli podle císařského privilegia z 6. 11. 1620 povýšeni do šlechtického stavu s predikátem „z Bilenberka“. Ti jej přijali ke svému erbu a titulu. Opět se stává převorem broumovského kláštera, poté opatem kláštera u sv. Mikuláše v Praze a v r. 1651 spravuje i klášter u sv. Jana pod Skalou. Prokazuje své organizační schopnosti na poli církevním i politickém, pročež ho císař roku 1655 jmenoval svým tajným radou. Navíc jej stavové jmenovali nejvyšším správcem berním a od roku 1657 je členem komise pro restauraci zničených klášterů a far i členem komise pro stanovení zemských hranic. 

Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka si počínal od chvíle svého jmenování do čela budoucího biskupství jako skutečný biskup, třebaže ještě nebyl jmenován od papeže. Ujímá se zejména chrasteckého panství, z jehož důchodů mínil vystavět biskupskou rezidenci v Hradci Králové. Situace ve městě mu však není – po učinění některých sporných rozhodnutí – příliš nakloněna a např. problémy ohledně výstavby biskupské rezidence se potáhnou několik desetiletí. 

Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka byl potvrzen od papeže Alexandra VII. až 10.listopadu 1664, kdy byla vydána bula Super universas jako zakládací listina královéhradeckého biskupství. Tímto okamžikem se také hradecký kraj odděluje od pražské arcidiecéze a stává se samostatnou diecézí, Hradec Králové se povyšuje na biskupské sídlo a farní kostel Svatého Ducha na chrám katedrální, přičemž se při něm zřizuje kapitula o šesti kanovnících. 

Na tomto základě je Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka vysvěcen na biskupa 15. března 1665 v metropolitním chrámě sv. Víta v Praze kardinálem arcibiskupem Arnoštem Harrachem. Diecéze královéhradecká byla rozdělena na devět vikariátů a k faktickému oddělení od pražské arcidiecéze dochází ke 4. květnu 1665.

Ke slavnostní instalaci biskupa došlo v Hradci Králové 29. července 1665 za přítomnosti krajských hejtmanů, hraběte Pavla Morzina a Karla Stařímského. Následujícího dne zřizuje biskup svoji konsistoř a do jejího čela jmenuje Václava Bílka z Bilenberka. Biskup Matouš však sídlí v chrasteckém zámku, neboť v Hradci nemá stálé reprezentativní sídlo. Lze říci, že počátky královéhradeckého biskupství nebyly nijak lehké, protože neujasněné právní poměry byly trvalým zdrojem rozporů mezi biskupstvím a městem. Svým razantním přístupem k tomu někdy - namísto trpělivého vyjednávání a respektování všech právních norem – přispíval i sám biskup Matouš. 

Když zemřel pražský arcibiskup Arnošt Harrach na podzim roku 1667 a vzápětí i jeho nástupce hrabě Libštejnský v květnu 1668, jmenoval císař Leopold I. 10. června 1668 Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenberka novým arcibiskupem pražským. Ten v úřadě strávil zbytek života – zemřel 29. dubna 1675 a byl pohřben v broumovském klášteře.