Vzpomínka biskupa Jana Vokála na cestu do Indie: I chudí tam mají v očích naději

Prvního května je tomu rok, co jste vysvětil v Indii, ve vesnici Mansapur, kostel sv. Josefa. Ten byl postaven z darů českých občanů. Jak vzpomínáte na tuto událost?

Vzpomínám na srdečnost všech lidí. I když někteří z nich nejsou křesťané, se zájmem se přišli podívat a naši delegaci přijali velmi vřele, sypali nám na cestu květiny, tancovali... Při západu slunce procházel vesnicí velký průvod, k němuž se přidali všichni místní bez ohledu na vyznání. Nadšení lidí všech věkových skupin, zvláště mladých a dětí, mě nesmírně oslovilo. Děti tam mají zářivé, živé oči plné naděje. Vzhledem k tamější bídě to může být překvapivé, ale ti, kdo se do těchto indických oblastí pravidelně vracejí, říkají, že je k naději důvod: život tam vždy nějak pokročí - třeba jen tím, že se vesnice spojí s městem hromadnou dopravou, vybuduje se nová silnice a podobně.

Téhož dne odpoledne jste k radosti sester řádu Královny apoštolů a místních lidí položil a požehnal základní kámen školy v Mansapuru. Pod patronaci kterého svatého byste ji doporučil svěřit?

Jistě by to měl být světec, k němuž mají tamní sestry a věřící blízký vztah. Jsou to sestry Královny apoštolů, proto se nabízejí právě apoštolové, a především Panna Maria. Kostel je zasvěcen svatému Josefovi, i proto by bylo hezké svěřit školu právě Panně Marii. To ale samozřejmě záleží na místních.

Papež František vyzývá k podpoře chudých. Je podpora stavby školy v Mansapuru jednou z vhodných možností?

Tato škola se začala stavět dříve, než byl papež František zvolen, jeho výzva se však samozřejmě na podobné projekty vztahuje. Církev vždy pomáhala potřebným a mám radost, že na to Svatý  otec klade důraz. Myslím, že to podobným projektům velmi pomůže.

Při návštěvě diecéze Belgaum jste mohl hovořit s místními dětmi. Jak na vás zapůsobily?

Cítil jsem z nich opravdovou radost z toho, co se jim nabízí. Že umějí skutečně ocenit i takový – z našeho pohledu zcela samozřejmý – dar, jako je možnost chodit do školy. Možnost setkat se s vychovatelem, který jim má co předat. Toho už si evropské děti moc neváží. U těch indických je vidět, že za to vděčně děkují. Uvědomují si, jak nesmírnou cenu má vzdělání a že je pro ně nadějí.

Jaké vidíte hlavní rozdíly mezi chudými v Indii a v ČR?

Po návštěvě zmíněných oblastí nemůžete dojít k jinému závěru, než že u nás žádní skutečně chudí lidé nejsou. V Indii nejde o to, že by si chudý nemohl dovolit koupit si něco navíc. Chudoba tam znamená, že matka musí úzkostlivě shánět pitnou vodu, aby ji měla pro všechny své děti, které trpí žízní. O hladu nemluvě. My v České republice máme někdy tendenci stěžovat si, že se nemáme dost dobře. Ale v Indii je vidět, co znamená skutečná chudoba. Poslat děti do školy je luxus, kterého se dostane jen těm nejšťastnějším. Navíc si musíme uvědomit, že když rodiče pošlou do školy jedno z dětí, které jim mohlo pomáhat doma, na poli nebo na pastvě, je to oběť pro celou rodinu.

Co byste vzkázal těm, kteří na školu přispějí?

Velmi jim za to děkuji, věřím, že jim to Pán Bůh oplatí, a ze srdce jim žehnám. 

(mach, pal)

www.katyd.cz