Nikdy mě nepřitahovala abstraktní řeč čísel

Od 1. dubna má královéhradecké biskupství nového ředitele diecézní kurie. Stal se jím Zdeněk Novák, farář v Hradci Králové – Pražském Předměstí. Zanedlouho po jeho jmenování jsme spolu hovořili nejen o očekávaných úkolech, ale také o jeho studiích ekonomie, kněžských vzorech a létech strávených v Polabí na svatovojtěšské Libici i v nedalekých Poděbradech.

Co bylo důvodem jmenování ředitele kurie?

Když pan biskup Vokál nastoupil do úřadu diecézního biskupa, měl dobrou vůli obsáhnout také dohled nad každodenním chodem úřadu – biskupské kurie. Postupem doby se ale ukázalo, že toto svoje předsevzetí může jen velmi těžko naplňovat, a když ano, tak na úkor jiných pastýřských úkolů. Vyvstala tak potřeba pomoci mu v téhle oblasti. Právě k tomu slouží funkce ředitele, nebo jinak řečeno moderátora kurie.

O co se moderátor kurie stará?

Oblast jeho působení obecně vymezuje Kodex kanonického práva, konkrétní úkoly plynou z organizačního řádu biskupství. Funkci ředitele kurie může vykonávat buď generální vikář, nebo jí může biskup pověřit některého kněze. Protože generální vikáři naší diecéze už mají svoje oblasti působení, tak jsme se s panem biskupem dohodli, že mi svěří kompetence v původně „jeho“ oblastech, které jsou stěžejní pro ekonomicko-hospodářský chod diecéze. Jedná se o právní oddělení, ekonomické oddělení a odbor správy majetku. Rozhodně nejde o to, abych nahradil činnost vedoucích těchto odborů, protože se zdaleka necítím být ve všech oblastech odborníkem na slovo vzatým. Mým úkolem bude spíše zastřešit jejich činnost, a protože se mnohdy záležitosti těmito odbory vyřizované prolínají, přispět ke komplexnějšímu pohledu. K životu místní církve nepatří pouze záležitosti časných dober, náleží tam důležitý úsek pastorace s úkolem nést poselství evangelia všem lidem a také úsek charity. Postupem času bych samozřejmě rád poznal i práci těchto odborů diecézní kurie.

S jakými pocity jste jmenování přijal?

Přiznám se a už jsem se o tom zmínil na setkání pracovníků kurie při mém uvedení do úřadu, že jmenování předcházelo určité období smlouvání, kdy jsem se snažil panu biskupovi navrhovat i jiná řešení. Postupně jsem si ale uvědomil, že bych neměl odmítat žádost svého biskupa o pomoc, a tak jsem nakonec v duchu poslušnosti službu přijal. Neberu ji jako naplnění svých ambicí nebo touhy po seberealizaci. Spíše ji chci s Boží pomocí konat pro dobro diecéze.

Příchod do takového úřadu zároveň znamená částečně opustit práci ve farnosti. Jak to nesete?

S výše řečeným souvisí, že to neprožívám příliš lehce. Prozatím farnost neopouštím a tiše doufám, že až se moje služba na biskupství zaběhne, podaří se najít nějaké uspokojivé řešení. Farnost Pražské Předměstí je živou farností a není možné službu v ní nějak šidit. Budoucnost ukáže, třeba by pomohl kaplan na plný úvazek.

Dá se vyrovnat napětí mezi roli duchovni a čistě úřednickou?

Napětím bych to úplně nenazýval. Každý kněz, který vystupuje v nějaké profánní úloze, ať už jako úředník, zdravotník nebo pedagog, tu situaci dobře zná. Svoje kněžství si nese jako vnitřní poklad a základ, na kterém se snaží stavět ono další povolání, které vykonává. Byť to často znamená opustit dosud obvyklé způsoby prožívání kněžské služby.

Co biskupskou kurii čeká? S přijetím zákona o majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi vstupujeme do nové etapy…

Máte pravdu, náročné úkoly nás teprve čekají. Moje startovní pozice je ulehčená tím, že jsem nebyl bezprostředně přítomen u té první fáze, která znamenala zpracování všech žádostí o navrácení majetku někdy doslova v šibeničním termínu. To myslím provedli všichni zúčastnění velmi dobře a zodpovědně a chtěl bych jim za to i touto cestou vyjádřit vděčnost. Dá-li Bůh, mě už bude čekat fáze vydávání majetku a jeho zanesení do vlastnictví biskupství a farností a především otázka jeho dalšího využití, tak aby v budoucnosti mohl přispět k ekonomickému zajištění života místní církve. Zároveň v duchu evangelijního „toto je třeba dělat a ostatní nezanedbávat“, kladu důraz na každodenní chod kurie a vyřizování žádostí mimo okruh restitucí, což bylo v minulém roce trochu odsunuto na vedlejší kolej.

Původně jste vystudoval ekonomii. Proč jste se nakonec rozhodl pro kněžství?

Studoval jsem v období sklánějící se totality na Vysoké škole ekonomické v Praze obor, který bychom dnes mohli nazvat personální řízení. V jeho výběru se asi projevilo moje podvědomé směřování k budoucímu kněžství. Nikdy mě příliš netáhla abstraktní řeč čísel, grafů a rozborů, vždy jsem hleděl na člověka. O kněžství jsem vážně přemýšlel zhruba od poloviny studia, ale protože tehdy nebylo možné přestoupit na jinou vysokou školu, měl jsem na výběr pouze dvě možnosti. Buď školu opustit bez jejího dokončení, nebo dostudovat s nadějí ve změnu poměrů. Přišlo mi smysluplnější studium řádně dokončit a dnes vidím, že to bylo dobře. Řadu věcí, o kterých jsem si myslel, že je nemůžu ve službě církvi využít, teď budu moci zužitkovat. Přesto nezastírám, že jsem byl formován v duchu doby „národohospodářského plánování“ a porevoluční překotný rozvoj ekonomie a personalistiky jsem už nesledoval tak podrobně. Sametová revoluce, kterou jsem totiž prožil v posledním ročníku studia na vysoké škole, mně otevřela cestu ke studiu teologie – nastoupil jsem do konviktu v Litoměřicích a na teologickou fakultu v Praze. Jáhenské a kněžské svěcení jsem přijal z rukou otce biskupa Otčenáška v roce 1997.

Vzpomenete si na své první kněžské místo?

Asi každý kněz má v sobě pevně zafixovanou první farnost, ve které působil. U mě to byly Třebechovice pod Orebem, kde jsem byl kaplanem u nemocného pátera Eduarda Adamce. Moje role kaplana byla zároveň spojená se službou v jeho domácnosti a ošetřovatelstvím. Velmi rád na něj vzpomínám a každému bych přál takového šéfa se širokým srdcem plným porozumění. Zároveň mi poskytl vzor dobrých kněžských zásad pro život. Oceňoval jsem jeho výborný vztahem k lidem, s nimiž se tak rád setkával.

Dlouhá léta jste působil v Poděbradech.

Zprávu o úmrtí poděbradského probošta Františka Lukeše jsem slyšel ve zprávách rádia Proglas v červenci roku 1998 ještě na faře v Třebechovicích. První myšlenka, která mi přišla na mysl, byla, že ten kdo tam půjde, to nebude mít vůbec snadné. Netrvalo dlouho a volal mi Mons. Socha, jestli bych s ním nechtěl jet na výlet. To byla vždycky neklamná známka toho, že se jedná o takovou průzkumnou cestu do nového působiště. A jeli jsme tenkrát opravdu daleko, až jsme skončili, hádejte kde – v Poděbradech. To bylo na první pátek měsíce

července roku 1998 a na první pátek měsíce srpna jsem už nastupoval na své druhé místo. Zpočátku jsem byl ustanoven administrátorem farnosti, a protože tamní farnosti historicky náleží starobylý čestný titul proboštství, stal jsem se později z rozhodnutí biskupa Duky také proboštem.

Byly začátky opravdu tak těžké?

Jednoduché to skutečně nebylo. Jednak jsem zdědil farnost po vynikajícím knězi se širokým kulturním a společenským rozměrem působení, jednak je nástup po úmrtí kněze vždycky těžší než pouhá výměna. Střídající se kněží si mohou říct co a jak. V případě problémů si mohou

později zavolat. Mně zbýval jen ten nadpřirozený telefon po duchovní lince, a tak jsem se modlil, ať se za mě páter František přimlouvá, když tam spíše věci kazím, nebo se pohybuji jako slon v porcelánu. Páter Lukeš díky svému skoro celoživotnímu působení v Polabí, znal skutečně kde koho a to nejen v Poděbradech. Znal nejen ty, kdo chodí do kostela, ale i ty, kteří tam žijí. Jeho role vikáře tak nebyla formální, věděl, co spravuje. To mi zpočátku chybělo, ale postupem doby se mi také povedlo proniknout do duše toho kraje. Po devíti letech jsem odtud odcházel jen velmi nerad.

Co znamená pro někoho trochu tajemný titul proboštství?

Je to historická záležitost, čestný titul několika farností v diecézi, který se jim propůjčoval většinou za zásluhy, nebo vzhledem k vážnosti místa. V Poděbradech má celá věc zajímavé mezinárodní souvislosti. Novodobá historie tamního proboštství sahá do roku 1886, kdy se tehdejší děkan Leopold Kotrbelec rozpomněl na skutečnost, že někdy o sto let dříve existovalo v Poděbradech proboštství, které bylo zrušeno na základě rozhodnutí císaře Josefa II. Vůbec první probošt Antonín Mollinari dostal titul probošta jako odměnu za horlivou podporu školství v Maďarsku, tehdejších Dolních Uhrách. Dělo se tak v okolí města Siklós, známé vinařské oblasti, a jako výraz vděčnosti mu byl přiřčen titul probošta kláštera v Siklós, který si přenesl do Poděbrad. V devatenáctém století jim přišlo jako dobrý nápad zvýšit lesk Poděbrad obnovením proboštství. K noblese lázní tak později patřila určitá noblesa církevního života, což probošt bohatě splňoval. Vždyť až do 2. vatikánského koncilu nebyl

na první pohled při bohoslužbě k rozeznání od biskupa. Stejně jako on měl totiž právo pontifikálií, tedy mitry, berly, prstenu a pektorálu.

Dnes má Polabí nelichotivou pověst oblasti, kde to s vírou není valné.

Opravdu tam už několik desítek let kněz nepracuje s masou lidí, kteří do kostela přijdou. Ze zkušenosti však vím, že ta hrstka lidí, která tam je, v mnohém předčí i větší množství v tradičnějších oblastech. Jsou to spíš takové živé buňky než organismy, ale ty buňky dokáží opravdu moc. Starat se s vypětím sil o kostely a fary, zajišťovat přípravu bohoslužeb, udržovat náboženský život v obci, kam kněz v lepším případě přijede jednou za čtrnáct dní, v horším jednou za měsíc, nebo několikrát do roka, to je velmi těžká zkouška a oni ji úspěšně

skládají.

K Poděbradům patři rodiště sv. Vojtěcha Libice. Získal jste si k tomuto místu osobni vztah?

Můžu říct, že na Libici jsem strávil nejkrásnější léta svého kněžského života. Zpočátku působení v Poděbradech jsem tam po dobu rekonstrukce farní budovy proboštství skoro tři roky bydlel. Mohl jsem využít výhody, že si libickou faru připravoval jako útočiště na penzi právě páter Lukeš. Když jsem tam poprvé vstoupil, tak byla hezky opravená, vymalovaná, čisťounká. V tichých ránech nebo večerech jsem nasával plnými doušky atmosféru Libice, skutečně mě bavilo být i venkovským farářem. Přitom je obec typickým příkladem polabské vsi. Křesťanské rodiny tam spočítáte na prstech jedné ruky a péče o kostel a celé svatovojtěšské místo leží na bedrech několika jednotlivců. Pojďme ještě jednou do současnosti.

Na podzim minulého roku jste se stal předsedou dozorčí rady Diecézních lesů HK s.r.o. Můžete čtenářům sdělit něco i z teto oblasti vašeho působeni?

Pan biskup Vokál schválil po doporučení ekonomické rady diecéze jednotný model hospodaření s navráceným lesním majetkem biskupství, katedrální kapituly a farností diecéze. Ve stručnosti shrnu, že je založen na hromadném hospodaření se všemi lesními pozemky v diecézi prostřednictvím samostatné obchodní společnosti a následné rozdělování jejích výnosů mezi vlastníka společnosti (tj. biskupství) a farnosti. Proto byla 12. září 2013 založena společnost Diecézní lesy Hradec Králové s.r.o. Vznik této společnosti je tak prvním krokem v samostatné správě majetku biskupství a farností diecéze. V jistém smyslu se tak vracíme k přirozenému stavu, který fungoval po staletí.

Na jakém principu bude jednotná správa lesů fungovat?

Vlastníci lesních pozemků pronajmou všechny své lesní pozemky (tedy aktuálně vlastněné i ty navrácené) na základě pachtovní smlouvy společnosti Diecézní lesy HK s.r.o., která na nich bude dále hospodařit. Společnost bude farnostem vyplácet pachtovné. To patrně nikdy nebude v takové výši, aby znamenalo zásadní zdroj příjmů pro samotnou farnost, protože účel lesního hospodaření je jiný. Výnos hospodaření s lesními pozemky totiž nemá sloužit pouze profitu jednotlivé farnosti, ale je především určen k zachování hmotného zabezpečení všech kněží a zaměstnanců v diecézi i poté, co jejich mzdy přestane financovat stát. Stručně řečeno – výnos z lesů bude jedním z příspěvků do balíku peněz, ze kterého bude financován život místní církve naší diecéze.

Rozhovor vyšel v IKD č. 5/2014.