"Co sto let historie, to rok intenzivní práce"

Na konci dubna byla představena dlouho očekávaná kniha o biskupské rezidenci v Hradci Králové. S autorkou Janou Croÿ jsem hovořil nejen o jejím obsahu, nebo zajímavostech z dějin diecéze, ale také o důvodech proč vlastně vznikla. Jana Croy vystudovala archivnictví a pomocné vědy historické na Karlově univerzitě. Později si ještě přibrala dějiny umění. Dlouhou dobu pracovala v Akademii věd, nyní působí v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Zajímá ji výtvarná tvorba české šlechty a její sídla. Na toto téma uspořádala několik výstav.

Proč si připominat vyročí diecéze?

Skoro všichni rádi oslavujeme – ať jsou to narozeniny, svátky a různé radostné události. 350. výročí založení diecéze, duchovního díla, společenství, tradice, to je velká příležitost, která by se neměla promarnit! Slavilo se v roce 2004, 1994, dokonce i v rámci možností za minulého režimu roku 1964. I plzeňská diecéze si vloni připomněla svých 20 let. Myslím, že by toto jubileum mělo lidi povzbudit, přinést nové podněty, inspirovat... Právem máte být nač hrdí!

Jak jste se dostala ke zpracování tématu historie hradecké biskupské rezidence?

Na nápad přišel biskup Dominik Duka. Znali jsme se už z dřívějška, dokonce jsem měla u sv. Jiljí v Praze v době, kdy tam byl provinciálem dominikánů, svatbu. Asi před deseti lety jsem pro prezidentskou kancelář připravovala knihu o zámku v Lánech. Prezident Klaus měl ve zvyku každý rok zvát české biskupy na návštěvu do Lán. Při té příležitosti jim knihu o zámku věnoval jako dárek. Když jsem se potom s Dominikem Dukou setkala, řekl mi, že by chtěl mít podobnou knihu o hradeckém biskupství. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo, dlouho jsem to odkládala, ale nakonec jsem se do Hradce rozjela.

Jak dlouho Vám trvalo psaní?

Udělala jsem zkušenost, že co sto let historie, to rok velmi intenzivní práce. Potýkala jsem se s dvěma zásadními problémy. Zaprvé, psala jsem ve volném čase mimo své zaměstnání a za druhé, nepocházím z východních Čech, ani k nim nemám přílišný vztah. Narodila jsem se v Plzni, už třicet let pracuji v Praze a v Hradci jsem byla snad jednou na školním výletě. Znala jsem tu pouze arcibiskupa Otčenáška a biskupa Duku. Tohle jsem Otci Dominikovi trochu vytýkala, už s ohledem na místní badatele a patrioty. Postupně jsem si uvědomovala, jaká byla ode mě troufalost, že jsem práci přijala. On mi však oponoval, že bude naopak zajímavé, když téma zpracuje někdo s odstupem.

Co čtenař v knize nalezne?

Původně jsme jednali pouze o historii biskupské rezidence. Což mi přišlo trochu málo a především by řada osobností biskupů vypadla, protože ne všichni se do stavebních dějin promítli. Když jsem se pustila do studia, zjistila jsem, že pramenů je strašně moc a chvílemi jsem si připadala, jak v té pohádce „Hrnečku vař“, materiál mi doslova bobtnal pod rukama. Na začátku jsem dost dobře nevěděla, jak to skončí a v průběhu práce se rukopis značně proměnil. Kniha tedy obsahuje 350 let historie celého biskupství, tedy nejen rezidence, pohledem kulturního historika. Hlavní důraz kladu na budovu, její interiéry, zařízení a vývoj vybavení, pokud se to dalo vysledovat. Zároveň si všímám života všech biskupů, kteří tady sídlili. Nepomíjím ani kulturní aktivity a sleduji jejich vztahy k okolí – městu, šlechtě, později republice. Další velkou kapitolu tvoří historie zámku v Chrasti, který vystupoval vůči hradecké rezidenci v podstatě rovnocenně. V plánu jsme měli sto stran textu a sto fotografi í, nakonec se dílo rozrostlo na pět set stran a pět set fotografií.

Zmínila jste vztahy biskupů k okolnímu světu. Co je určovalo?

Hradecké biskupství bylo v porovnání s ostatními chudé. Ani náhodou se nemohlo rovnat s Prahou nebo Olomoucí, dokonce ani s Litoměřicemi. U řady biskupů byl Hradec pouze přestupní zastávkou. Toužili se dostat dál, aspoň do těch Litoměřic. Když porovnáte reprezentativnost rezidence, tak postavení obou biskupství vidíte na první pohled. V Litoměřicích se prvním biskupem stal bohatý Maxmilián Rudolf Schleinitz, hradecký Matouš Sobek měl k dispozici jen to, co mu bylo císařem přiznáno ze solní pokladny. Praxe, že se biskupy stávali šlechtici, měla z určitého pohledu logiku. Často provoz biskupství dotovali ze svých vlastních prostředků. Dobrým příkladem je i letní sídlo. Chrast je sice milá a hezká, stále však je to venkovský zámeček. Litoměřický biskup si vybudoval rezidenci ve Stvolínkách, což je o třídu výš. Vztahy se šlechtickými sousedy, ať už to byli Aueršpergové, Kinští, nebo Kolovratové, byly značně individuální, skutečně případ od případu. Jak už jsem naznačila, na některé biskupy se hledělo jak na chudé příbuzné spíše skrz prsty. Nově nobilitovaní (povýšení do šlechtického stavu – pozn. redakce) jako třeba Václav František Karel svobodný pán z Košína nebo  Jan Leopold Hay, neměli výchozí pozici zrovna jednoduchou. U biskupa Haye hrál roli i jeho příklon k josefínskému osvícenství.

Změnila se v průběhu doby situace?

Rozhodně ne moc dramaticky. V Hradci se nevyvinul zvyk mít větší fundus instructus – zemědělskou bázi, majetek, který se předává dál. V podstatě se jednalo pouze o Chrast a několik dalších statků. Třeba vybavení biskupské rezidence si biskupové podle uvážení od svého předchůdce odkupovali, nebo si přivezli svoje vlastní. Nevytvořila se tu žádná větší galerie nebo sbírka. Proto se také biskup Josef Doubrava na začátku 20. století snažil vybudovat sbírku nábytku a obrazů, aby ono historické manko svým způsobem dohnal. Sbírku pak odkázal městu jako základ budoucí galerie. Přesto se na biskupství kromě kvalitního souboru portrétů biskupů dochovala řada skvělých uměleckých děl.

Stačila jste ziskat k některému z biskupů bližší vztah?

Ano, mám své oblíbence. Shodou okolností to jsou většinou samí nešlechtici. Určitě ten první – Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka. Nebyl rodem šlechtic, pocházel z rodiny hospodářského správce benediktinského kláštera v Rajhradě a až po studiích si ho s dovolením císaře přibrali pod svůj erb a predikát chrudimští měštěníni Bílkové z Bilenberka. Jemu vděčíme za to úžasné místo, kde se rezidence nachází. Sám však stačil Gallasovské domy, na jejichž místě biskupství stojí, pouze koupit. Další postup blokovaly po několik desetiletí spory s městem. Musím však ještě zmínit Tobiáše Jana Beckera. O něm jsem přesvědčena, že to byla největší osobnost, kterou jste tu měli. Rovněž prostého původu z rodiny pekařů z Králík. Za něj nastal ohromný rozvoj diecéze. Jako pátý z biskupů konečně rozjel stavbu rezidence. Je to ta severní část obrácená do náměstí, jižní vznikla později. To už měl za sebou největší fundátorský čin – poutní místo na Hoře Matky Boží v Králíkách. Otevřel si jím dveře do světa, dozvěděl se tak o něm císař Leopold I., velmi si ho vážil i papež Klement XI. V Králíkách žila tradice dětských poutí, malý  Tobiáš se jich účastnil a už jako chlapec přišel na nápad postavit na holém kopci nad městem kostel. Dříve se mu říkaloMons Martis – od boha války Marta. Nyní došlo v názvu k oblíbené barokní přesmyčce na Mons Matris – Hora Matky Boží. V roce 1700 postavil kostel s ambity, který postupně doplnila budova kláštera a alej s kaplemi.

Zmizel někdo z biskupů z obecného povědomíi neprávem?

Řekla bych, že opomíjíme přínos Karla Boromejského Hanla. Dal diecézi celé srdce, dobře rozuměl hospodářství a panství za něj vzkvétalo. Byl posledním biskupem, který zažil dobu feudální, prožil revoluci v roce 1848 a zrušení poddanství. Přesto se se změnami velmi dobře vyrovnal. Možná i proto, že sám pocházel ze selského prostředí. Kromě toho byl amatérským historikem, sepsal objemnou pamětní knihu biskupství. Snažil se o rovnováhu mezi německy a česky mluvícími diecezány, což v době, kdy otázka národnosti nabývala důležitosti, nebylo tak samozřejmé. Jeho rodným jazykem byla němčina a češtinu se doučil později v úřadu biskupa. Zemřel v 92 letech, poté co v čele diecéze strávil úctyhodných 42 let.

Co pro Vás představuje příslušnost ke šlechtické rodině?

Sice jsem se nenarodila s modrou krví, ale nemám si co stěžovat: můj tatínek byl archivář, maminka středoškolská profesorka. Zároveň však musím říct, že mě příslušnost ke šlechtickému rodu těší. Jméno Croÿ je něco jako dobrá značka se staletou historií, najde se skoro všude po Evropě. Bohužel se zdaleka se všemi neznám. Dokonce jsem to při psaní knihy považovala i trochu za výhodu, protože se snáze dokážu vcítit a pochopit mentalitu prelátů ze šlechtických kruhů, životní styl, který se podle mého názoru – nemusí se mnou všichni souhlasit – v zásadě tolik nezměnil. Na určitý způsob jednání jsem zkrátka citlivější, a to možná ti, kteří se v aristokratické rodině narodili, neznají.

Odkud rod pochazí?

Croÿové jsou prastarý rod, který má kolébku ve Francii ve vesnici nedaleko Amiens. Rodinu vyhnala francouzská revoluce a její část se usadila v Německu ve Vestfálsku. Plné jméno zní Croÿ von Dülmen, podle vestfálského sídla hlavy rodu. Manželova rodina do Čech přišla v roce 1866. Dědeček, mladší bratr vévody, nedědil, byl pouze vyplacen, takže se musel poohlédnout jinde. Koupili si velkostatek Slabce u Rakovníka. Je zajímavé, že k panství patřil hrad Krakovec, známý pobytem mistra Jana Husa. Po první pozemkové reformě ho manželovi rodiče prodali za symbolickou jednu korunu Klubu českých turistů.

Autor: Luděk Bárta

Rozhovor vyšel v IKD č. 5/2014.

Fotogalerie z prezentace knihy "Královéhradečtí biskupové a jejich rezidence".

Knihu vydalo hradecké biskupství spolu s nakladatelstvím Garamon pod záštitou města Hradce Králové. Prodává se za 670 korun. Kromě biskupství je také k dostání v Knihkupectví U Katedrály na Velkém náměstí a v dalších hradeckých knihkupectvích.