Galerie: Češi dávají nemocným Indům naději

Hostitelé přivítali českou výpravu nedaleko Kalkaty s pravou indickou pohostinností – věnci z květin, tradičními tanci a pěveckým vystoupením. Cesta na jiný kontinent se konala kvůli oslavě deseti let nemocnice sv. Josefa, která v Indii funguje zcela díky českým dárcům. "Když se dívám na krásné tváře a zářící oči těchto dětí, vidím, že tato pomoc má smysl a je úspěšná," řekl biskup Jan Vokál při slavnostní mši svaté, která oslavy zahájila. Součástí areálu nemocnice totiž je sirotčinec pro zhruba třicet dětí, které tam mohou chodit i do školy. Jedná se především o sirotky, jejichž rodiče zemřeli na malomocenství či tuberkulózu. Bez pomoci z České republiky, kterou zprostředkovává organizace Likvidace lepry, by jejich šance na přežití byla velmi nízká. "Neuvědomoval jsem si, jak důležité je vzdělání, kterého se mi dostalo. Jeho hodnotu doceňuji až při cestách, jako je tato. Jsem velmi rád, že i vy máte šanci studovat," dodal biskup Vokál před sirotky.

Na oslavách nechyběl ani místní biskup Felix Toppo z Jamshedpuru. Právě jeho diecéze se za nemocnici zaručila a nese za ni právní odpovědnost. "Vaše pomoc je pro nás velmi konkrétní ukázkou křesťanské lásky. Děkuji vám i za všechna ujištění a vysvětlení plánů do budoucna," zmínil biskup Toppo během schůzky, kde zástupci Likvidace lepry potvrdili vůli pokračovat v projektu.

Ošetření i bez peněz

"Nemocnice sv. Josefa je v okolí známá především jako místo, kde se léčí tuberkulóza. Když pacienti mohou, za ošetření platí, ale jde o malé částky. Neodmítáme ale ani ty, kdo peníze nemají," vysvětlil hlavní lékař Prakash Chanchal. Nebýt této nemocnice, bylo by pro lidi v okolí velmi obtížné dostat se k lékařské pomoci. "Nejbližší nemocnice je až ve městě. Pro místní je to daleko a také se bojí, že tam budou muset platit moc peněz. Poblíž nemocnice žijí především lidé z velmi chudých kmenů," podotkl lékař. Kromě lepry a tuberkulózy léčí například malárii, problémy se zažíváním, provádí drobné chirurgické zákroky. Je jediným doktorem, který v nemocnici sídlí, několik dalších do ní dojíždí. Celý personál včetně zdravotních i řeholních sester je indický.

Nemocnice má kapacitu třicet lůžek a hodně lidí do ní přichází na ambulantní ošetření. Za loňský rok pomohla téměř čtyřem a půl tisícům lidí. Organizuje i zdravotnické výjezdy do okolních vesnic – loni se jich konalo devatenáct a prohlídku při nich absolvovalo 1 500 lidí. Všechna tato činnost nicméně stojí na české poměry relativně málo. "Ročně nás provoz nemocnice vyjde na milion tři sta tisíc korun," upřesňuje prezident Likvidace lepry P. Vojtěch Eliáš. Pro srovnání – například provoz nemocnice v Semilech se 130 lůžky stojí ročně okolo 165 milionů korun.

Postavit nemocnici v Indii bylo snem Jiřího Holého, zakladatele organizace Likvidace lepry. První návrhy ztroskotaly, neboť je lepra v Indii považována za čistě národní problém a spolupráce se společností z cizí země nebyla žádoucí. Naštěstí však přišla žádost ze strany jamshedpurského biskupství, které bylo schopno uvolnit pozemky v Bhilai Pahari, na nichž se mohlo s budováním první česko-indické nemocnice začít. Stavba byla zahájena v roce 2003 a do úplného provozu uvedena v roce 2006.

Rozhovor s biskupem Janem Vokálem

Navštívil jste dvě nemocnice, které Češi podporují, setkal se s lidmi ve slumu i se sirotky. Co si odtud odvážíte?
V Indii jsme měli možnost setkat se s těmi, jimž pomáhá charitativní organizace Likvidace lepry. Až na místě si člověk uvědomí, jak veliká tahle pomoc je. V Evropě žijeme v jiné kultuře, v jiném světě. Někdy ztrácíme mnoho energie řešením otázek, které jsou z pohledu toho, co jsme viděli v Indii, velmi malicherné.

V naší společnosti hodnoty spíše degradují. Během cesty jsme viděli kulturu života: obrovské množství lidí na každém kroku, především malých dětí. Na jedné straně jsou v Indii přítomny velké problémy – extrémní chudoba, drastické znečištění ovzduší a vody, ale zároveň vidíte děti, kterým září oči. A jsou vděčné, že mohou chodit do školy. Mají takovou radost ze života, s jakou se u nás nesetkáváme. Nechybí jim naděje, že jejich budoucnost bude dobrá, jistě lepší než ta jejich rodičů. Setkání s extrémní chudobou je bolestné, ale naděje těchto lidí velmi inspirující.

Z čeho jejich radost ze života podle vás pramení?
Mají mnohem silnější smysl pro rodinu, pro život ve společenství než my. Zároveň jsou často vystaveni tomu, že jejich blízcí umírají, nemají léky, čistou vodu, dostatek prostoru k životu. Tváří v tvář všem obtížím prožívají intenzivněji než my vděčnost za vše dobré, co je v životě potká.

Jaký dojem máte z obou nemocnic sv. Josefa, které jste navštívil?
Oba projekty fungují jen díky štědrosti lidí v České republice. Jejich hlavní přínos pro místní lidi vidím v tom, že skrze tyto nemocnice dosáhnou na zdravotní péči i velice chudí lidé, pro které by jinak pořádné lékařské ošetření nebylo dostupné (v Indii existují státní nemocnice s velmi špatnou úrovní a pak soukromé kliniky, kde pacienti platí za každý zákrok nemalé částky – pozn. aut.).

Kromě odborné péče na mě zapůsobil celkový přístup lékařů a zdravotních i řeholních sester ke všem pacientům. Chovají se k nim velmi pěkně, s úctou, což považuji zvláště pro ty nejchudší za hodně důležitou psychickou podporu. V Indii to totiž vůbec není běžné. Při návštěvě jedné státní nemocnice jsme viděli, jak i na chodbách leží stovky pacientů s minimální péčí. To bylo zdrcující. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Ve špíně a bez jakéhokoli soukromí tam mnozí pacienti pomalu umírají. Byl to veliký kontrast s oběma nemocnicemi sv. Josefa, kde je poskytována péče na relativně vysoké úrovni – jak zdravotní, tak lidské.

Setkal jste se s řediteli těchto nemocnic a personálem. Jak na vás tito lidé působili?
Především se mi líbilo nadšení, s nímž ke své práci přistupují. Zápal pro věc i autentičnost je u nich opravdu veliká. Oba ředitelé mi říkali, že jim jde o to, aby lidé, o něž se starají, měli podporu ve všem, co potřebují – v rovině materiální i duchovní. Prostřednictvím této služby se jejich pacienti nebo třeba sirotci mohou setkat s Boží láskou. To je ta nejlepší evangelizace. Značná většina pacientů nejsou křesťané, ale díky těmto místům a dobrým lidem se s Boží láskou setkávají.

Mohl jste mluvit i s kalkatským arcibiskupem a biskupem ze sousední diecéze Jamshedpur.
Viděl jsem, že v mnohém mají odlišné postavení a zázemí než naši biskupové. Například jednotlivá biskupství nejsou pro své kněze zaměstnavateli v právním slova smyslu. Farnosti jsou pak zázemím nejen duchovního, ale i kulturního a sociálního života. Jsou to malé buňky, které zmírňují utrpení a přinášejí světlo a radost do svého okolí. Tito kněží i biskupové jsou skutečnými otci a pastýři. Jejich činnost staví církev do velmi dobrého světla.

Křesťané sice tvoří jen nepatrnou část společnosti (zhruba 2,3 % – pozn. aut.), ale daří se jim udělat mnoho dobrého v sociální a charitativní oblasti, ve zdravotnictví i školství. Neúměrně tomu, kolik jich je. Dokonce na ně mohou kvůli tomu některé státní instituce žárlit. Jejich úspěchy nás těší a snažíme se je v tom co nejvíce podporovat. Nehledí na to, kdo k jakému náboženství náleží, ale přibližují Boží lásku lidem v nouzi. Přinášejí jim Boha. To je společné všem indickým křesťanům, s nimiž jsme se setkali.

Přesně o to se snaží i Misionářky lásky – sestry Matky Terezy. Měl jste možnost sloužit mši svatou v Kalkatě u hrobu jejich zakladatelky.
Pokleknout u jejího hrobu, modlit se tam a vidět komůrku, kde žila a zemřela, bylo pro mě velmi silným duchovním prožitkem. Za jejího života jsem měl možnost se s ní v Římě dvakrát krátce setkat a vím, že ji měl velmi rád i sv. Jan Pavel II. Spojoval ji s projevy Božího milosrdenství ve světě. Bohoslužbu v Kalkatě jsem proto prožíval jako krásnou pouť ke Svatému roku milosrdenství. Sestry Matky Terezy jsou jasnou ukázkou naprosto konkrétních projevů Božího milosrdenství, které prokazují těm úplně nejchudším, nemocným a umírajícím. I obrovský růst této kongregace je v dnešním světě ojedinělý. Matka Tereza začínala s hrstkou sester, dnes jich je přes čtyři tisíce.

Čím byla pro vás tato cesta překvapivá? Ukázala vám něco nového?
Velmi mnou otřásl zážitek z oné již zmíněné státní nemocnice. Bylo to setkání s extrémní lidskou bídou, utrpením a bezmocí. Udržet se tam jako pacient při životě je velmi obtížné. Viděl jsem křehkost člověka a lidskou bídu, které z pohledu Evropana ani nejdou popsat.

Druhým mimořádně silným zážitkem byla návštěva leprokolonie v Midnapore, kde jsou především lidé, kteří touto nemocí trpěli v minulosti a už jsou vyléčeni. Přestože celé tyto rodiny s dětmi žijí chudě, na indické poměry relativně spořádaně a tvoří hezké společenství. Velmi mile a vstřícně nás přijali. V jednoduchosti a ryzosti jejich života je vždy místo pro druhé lidi a věřím, že i pro Boha. Když je člověk ze všech stran přehlcen informacemi a naučí se brát všechno povrchně, pro pravé hodnoty už moc místa nezbývá. Prostor pro duchovno je pak příliš tenký. Radikálně odlišný způsob života v oné leprokolonii byl proto velmi oslovující.

Tato cesta do Indie mě utvrdila v přesvědčení, že pomoc, jež z České republiky do chudých oblastí světa přichází, má velký smysl, a přál bych si, aby byla ještě štědřejší. Jistě by tomu prospělo, kdyby zejména mladí lidé do těchto zemí častěji cestovali a zajímali se o tamní podmínky. Také by jim to pomohlo nahlížet na mnohé věci ve svém životě jinýma očima. (Tomáš Kutil, zdroj: katyd.cz)

Fotogalerie