Galerie: Chci přinášet živého Krista, říká nový vojenský kaplan

Do vojenské služby npor. Milana Novotného vyslali 21. ledna 2016 předsedové České biskupské konference (kardinál Dominik Duka OP) a Ekumenické rady církví (Daniel Fajfr) v kostele sv. Bartoloměje v Pardubicích. Npor. Milan Novotný nastoupí službu u 43. výsadkového praporu v Chrudimi. Npor. Milan Novotný se narodil v roce 1975 v Pardubicích. Vyučil se v oboru tesař, kovář a maturoval na SOU stavebním v Hradci Králové. Po maturitě studoval humanitní vědy zaměřené na pedagogiku a psychologii, promoval v roce 1999, poté absolvoval ucelený výcvik Rogersovské psychterapie a supervizní výcvik. Od roku 2000 pracoval jako psycholog ve věznici v Pardubicích. Od roku 2005 vyučoval psychologii na Univerzitě Pardubice. V roce 2011 nastoupil do jáhenské formace a zahájil teologická studia a roku 2014 přijal jáhenské svěcení. Od roku 2000 je ženatý a má tři děti. Od roku 2014 je trvalým jáhnem římskokatolické církve.

Proč jste se rozhodl stát vojenským kaplanem?

Neměl jsem to původně v plánu, domníval jsem se, že má "mise" ve vězeňské službě zdaleka nekončí. Na velký pátek mě však po bohoslužbě oslovil můj spolubratr P. Tomáš Mlýnek, zda nechci zkusit práci vojenského kaplana, a mě ta nabídka úplně proťala jako nůž. Bylo to tak intenzivní vnitřní oslovení, že mi nedalo spát. Stejně tak jako mi kdysi jeden duchovní nabídl, zda bych neuvažoval o jáhenském svěcení. To oslovení jsem prožíval stejně. Za pár dní jsem již byl v kontaktu s pplk. Pavlem Rumlem, také vojenským kaplanem, a řešil jsem otázky možného přijetí. Vždy, když ucítím takové volání, začnu po té výzvě jít jako "vlk" abych případné boží inspiraci či výzvě nestál v cestě svou leností či liknavostí. V průběhu tohoto "stopování cíle" se projeví, zda je to můj výmysl či Boží vůle.

Máte zkušenosti s prací s vězni, přednášel jste psychologii - myslíte, že právě tato zkušenost bude pro duchovní službu u vojáků dobrá?

Po prvních měsících u armády musím konstatovat že zkušenosti z oboru psychologie a z práce ve vězení jsou k nezaplacení. Zejména v získaných schopnostech se přizpůsobovat nejrůznějšímu prostředí a jeho komunikačním kódům. Vězení mě naučilo nepohrdat nejrůznějšími "prototypy lidí" a nelpět na intelektuálském způsobu bytí. V akademických kruzích se stále tak trochu pohybuji, ale má voda je spíš terén mezi lidmi tam, kde se něco naživo děje, kde to je dobrodružné. Když si mezi vojáky přivřete prst do uzávěru zbraně nebo něco hledáte a nemůžete to najít, nemusíte se hlídat jak zareagujete, aby nebyl někdo pohoršen. Řekl bych dokonce, že právě zkušenosti z terénu mi spíš pomáhají na univerzitní půdě při výuce než naopak. Zkušenosti z psychologie jsou velmi cenné, ale je důležité si uvědomit, že má role je trochu jiná, že jsem kaplan a tedy mé působení je i přes styčné plochy s psychologií postavené trochu jinak. Méně analýzy a klasifikování struktur osobnosti, ale mnohem více přijetí a prosté bezpečné otcovské lidskosti. Netvrdím však, že psychologové nejsou lidští a přijímající.

S jakými záměry, cíli, předsevzetími jdeme do služby vojenského kaplana?

Já nemívám žádná konkrétní předsevzetí a cíle. Jsem spíše člověk přítomného okamžiku, vždy spíš rád tvořím na místě dle podmínek a sociálního klimatu. Tvorbu svého působení provádím až v kontaktu s novým prostředím, kde se snažím poznat, vytušit, vycítit či vypátrat aktuální potřeby daného prostředí a lidí v něm žijících. Všechny mé představy a cíle před vstupem do věznice selhaly a zmizely během prvních dní. Tak jsem tuto strategii do budoucna pro svou práci opustil a spoléhám se tak trochu na "operativu", když použiji vojenský termín. Jedno je mi však jasné, a to, že mým prvoplánovým úkolem v armádě není obracet lidi na víru. Smyslem ale je přinášet Krista lidem sloužícího, lidem žehnajícího, lidi podporujícího a Krista lidem v těžkých situacích nablízku. Krista možná skrytého, ale v tamních vztazích a potřebách živého.   

Co na Vaši volbu říká rodina? Může se stát, že budete vyslán na nějakou misi do zahraničí, nebude se cítit ohrožena?

Má rodina to se mnou v mnoha ohledech nemá lehké. Pomalu už šestnáct let přivyká tomu, že mě má povolání vodí po nebezpečných místech. Má žena sice trochu s mou divokou náturou bojuje, ale myslím, že začíná chápat, že ze mě tichého beránka a uhlazeného intelektuála, vyhledávajícího klidná místa, neudělá. Takového mě zná od začátku a asi tuší, že v přiléhavém roláku v manšestrovém sáčku a v brejličkách mezi decentními lidmi bych se svým naturelem zahynul rychleji než někde na vojně. O nástrahách vojenské služby a případných misích spolu stále komunikujeme a není to uzavřená věc, protože je to i pro mou rodinu situace nová, na kterou nebyla dostatečně předem připravena.

Jaké poselství ve Vás zanechala Bohoslužba vyslání?

Bohoslužba vyslání, její atmosféra a to vše kolem ní mě přivedlo k tomu, že jsem se stal ne mou zásluhou součástí velké hluboké věci, kdy mě moji bratři a mé sestry v Kristu posílají jako posla s božím milosrdenstvím za hranice církve tam, kam majáky svým světlem tolik nedosáhnou. Sedíte tam v tom chrámu prostý, malý, bezvýznamný "diákonek" z Pardubic a kolem vás všechna ta honorace a zpěv, pozornost je obrácena na vás – tak mě napadlo, že na tom asi něco bude, a když jsem u toho výsadkového vojska, že mě právě Vrchní velitel Kristus posadil do letadla s padákem a mám seskočit někam daleko od základny a splnit úkol. Mým úkolem je však místo vyhazování mostů do povětří mosty stavět. (peš)

Fotogalerie