Papež František: Bůh není psychologický útulek ani učitel morálky

Čtení z Matoušova evangelia (Mt 11,2-6) vedlo Františka k tomu, aby se ve své pravidelné promluvě na Svatopetrském náměstí zamyslel nad tím, do jaké míry křesťané přijímají to, co Ježíš konal, a jak si člověk sám uzavírá cestu k Bohu tím, že ho zaškatulkuje do vlastní zkreslené představy. 

V příběhu se totiž Jan Křtitel, který se zrovna nacházel ve vězení, dotazuje skrze učedníky Ježíše, zda je opravdu on tím očekávaným Mesiášem. Možná si ho představoval jinak. Ve svých kázáních ho vykresloval jako velkého soudce, jenž - až konečně přijde - potrestá vše zlé. Místo toho však přichází někdo pokorný, uzdravující, odpouštějící...  Jan ho nepoznává, nedůvěřuje mu, protože nenaplnil jeho představu.

Ježíš Janovi vzkazuje: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší."

Kristus touto odpovědí dává jasně najevo, jaké je jeho poslání a co vlastně znamená Boží soud, o kterém hovoří Pavel, vysvětlil František: "Ježíš je konkrétním nástrojem Otcova milosrdenství, jde vstříc všem, přináší útěchu a spásu a tímto způsobem ukazuje Boží soud. Slepí, chromí, malomocní a hluší dostávají znovu svoji důstojnost a nejsou už z důvodu své nemoci odepsáni; mrtví se vracejí do života a chudým je hlásána radostná zvěst. Toto je syntéza Ježíšova jednání a tímto způsobem Ježíš zviditelňuje a zhmotňuje jednání samotného Boha."

Pro církev z toho vyplývá jasné poselství, zdůraznil papež František: "Bůh neposlal svého Syna na svět potrestat hříšníky, ani potřít ničemníky. Jim je naopak adresována výzva k obrácení, aby pohledem na znamení božské dobroty mohli znovu nalézt cestu zpět."

Tak jako byl Pavel zmaten z příchodu Ježíše, jehož milosrdné působení neodpovídalo jeho představě spravedlnosti, tak může nabýt pochybností i každý jiný křesťan, když si stvoří svůj obraz Boha a jiné ho začnou pohoršovat: 

"Pochybnosti Jana Křtitele jenom předjímají rozčarování, které Ježíš vyvolá svými pozdějšími činy a slovy. Tak se stává srozumitelným vyústění Ježíšovy odpovědi, když říká: ‚A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší‘. Pohoršení znamená ‚překážku‘. Ježíš tedy varuje před zvláštním nebezpečím: pokud jsou Jeho skutky milosrdenství pro někoho překážkou na cestě víry, znamená to, že má falešnou představu o Mesiáši. Avšak blahoslavení jsou ti, kdo tváří v tvář Ježíšovým skutkům a slovům velebí nebeského Otce."

Toto varování, zdůraznil František, je velmi aktuální i pro dnešní dobu: "Také dnes si člověk vytváří obrazy Boha, které mu brání zakoušet Jeho reálnou přítomnost. Někteří si upravují víru podle sebe, čímž redukují Boha do těsného prostoru svých vlastních přání a přesvědčení. Takováto víra však není obrácením k Pánu, který se zjevuje, ale naopak překážkou, která Bohu znemožňuje podněcovat náš život a naše svědomí."

Jmenoval pak několik konkrétní příkladů takovýchto umělých představ: někdo Boha redukuje na falešnou modlu tím, že Jeho jménem ospravedlňuje své zájmy či dokonce násilí; pro jiné je Bůh ‚psychologický útulek‘, v němž hledá pomoc jen v době nebezpečí; jiní Ho považují za učitele morálky; další zas neuznávají misijní charakter církve a Boha si separují pouze do soukromé a nedotknutelné sféry.

Na závěr pak František apeloval na všechny přítomné: "Snažme se nepřekážet působení milosrdného Otce, nýbrž prosme o dar velké víry, abychom se také my stali znamením a nástrojem milosrdenství." (zdroj: cirkev.cz)