Advent: Pondělí po 1. neděli

Iz 2, 1-5

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

&

„Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha!“

Prorok Izaiáš nás vyzývá k „horské turistice“ a to ne ledajaké, k turistice duchovní. A ta, na tom se jistě shodneme všichni, je daleko náročnější než ta, na kterou se můžeme vybavit v jakémkoli obchodě se sportovními potřebami.

Na druhou stranu zase nemusíme nikam jezdit. Je úplně jedno, žijeme-li v Polabí, či v Krkonoších, máme-li dostatek prostředků, ať již na nákup náčiní, či na cestu (třeba do Himalájí), nebo žijeme od výplaty k výplatě (důchodu k důchodu).

Z Jeruzaléma již vyšlo Hospodinovo slovo a naplnilo celý svět, takže celý „výstup“ na Hospodinovu horu můžeme zvládnout vlastně kdekoli, jen je třeba si udělat čas. A také, abychom vůbec mohli začít, musíme být vzhůru.

Když jsme se tedy probudili do nového dne, a my jsme se už včera probudili do nového církevního roku, můžeme začít s přípravou a vyrazit. A co si vzít na cestu? Myslím, že na tuto otázku dává odpověď král David v dnešním žalmu: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: »Do domu Hospodinova půjdeme!«“ Advent je časem radosti, především. Radosti, že na jeho konci uvidíme světlo zářící z nitra Betlémské jeskyně, totiž Světlo světa. V jeho záři můžeme jít až za hranice naší lidskosti. Nejdeme totiž zdaleka sami. Jednak jde s námi každý „dobré vůle“, ale především sám Ježíš Kristus, na jehož příchod čekáme, a jsme tak nedočkaví, že mu jdeme vstříc.

Ano, všichni se snažíme kráčet po Božích stezkách, na kterých On sám je naším průvodcem a na jejich konci i samotným cílem. Ani si nemusíme brát na cestu onen obligátní řízek mezi chleby, protože on sám je naším pokrmem.

Aby náš advent byl úspěšný, netřeba tedy příliš toho, co lze koupit, navařit, napéci a jinak materiálně zajistit. Stačí být jen „vzhůru“ a v radostném očekávání vyrazit, nechat se vést a oním pokrmem pocestných, velice často zesláblých, kterým je sám Pán, si nechávat znovu a znovu posilovat „dobrou vůli“. Tak budeme ještě zde na zemi moci nalézt pokoj, který může dát jen Bůh těm, kteří ho hledají. Tedy těm, kteří v Hospodinově světle kráčejí po jeho stezkách. (Evermod Jan Sládek, OPraem.)