Advent: Úterý po 1. neděli

Iz 11, 1-10

Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.

&

Bratři a sestry v Kristu, milé děti,

je normální, že se člověk raduje z dobrých zpráv, i když se netýkají přímo nás. Ačkoliv se v našem prostředí více hlásají negativní zprávy, a tak se nám vnější prostředí snaží vnutit myšlenku, že to špatné je přitažlivější a zajímavější. Opak je pravdou. Každému z nás udělá větší radost, když věc dobře dopadne, než když neseme následky své nedbalosti, neopatrnosti či dokonce vědomě zlého jednání. Například jsme rádi, když na podzimní silnici jedeme rychleji než se má a dojedeme do cíle, kam jsme měli namířeno, než když nám zmíněný způsob jízdy oddálí příjezd do cíle v řádu hodin, nebo dokonce poškodí či zcela zlikviduje auto, nebo nás pošle do vězení, protože jsme někomu ublížili na zdraví nebo ho usmrtili. Podobnou radost bychom měli prožívat, když se něco dobrého stane jakémukoli našemu bližnímu.

Radost je to základní slovo, které má být reálně přítomno v našem adventním čase. Jak napovídá úvodní odstavec, základem slova „radost“ je dobro. Z něho radost vychází. Je třeba ještě něčeho jiného, abych prožíval radost? Více nás obklopuje dobro než zlo. Vždyť Bůh stvořil všechno a viděl, že je to dobré a když stvořil člověka, viděl, že je to velmi dobré dílo (srv. Gn 1,3-31). Přesto jsou lidé nešťastní. Například proto, že si s něčím nevědí rady, nebo proto, že jsou obětí zla – například musí uprchnout, jinak by je někdo zabil – atd. Nešťastní jsou proto, že si neuvědomují dobro, ale zlo. V podobné situaci se nalézali Izraelité v prvním čtení. Jsou ve vyhnanství. Nemají „občanská práva“ nemohou sloužit plnohodnotně Bohu, protože krvavé oběti zvířat bylo možné přinášet pouze v Jeruzalémě. Tyto skutečnosti je mohou vést ke dvojímu postoji: Za prvé k rezignaci, smutku či beznaději. Za druhé k důvěře v Boha, který vše změní. Do situace vyhnanství posílá Bůh proroka, aby zvěstoval dobré zprávy. Bezpochyby proto, že ve vyhnanství jsou lidé více otevření Boží pomoci, než když „Boha nepotřebují“, protože mají všeho dost a věří, že si za svůj blahobyt mohou úplně sami. Není to poprvé, kdy Bůh oznamuje člověku, že garantem dobra, radosti, hmotného i duchovního bohatství a spásy je pouze On. On to je, který člověku v zahradě Edenu oznamuje spásu (srv. Gn 3,15). Kolikrát je Bůh jako garant veškerého dobra prezentován ve druhé až páté knize Mojžíšově, opět v době, kdy je Hebreům špatně. Vzpomeňme na 10 egyptských ran, ve kterých nejsou egyptští kouzelníci a zaklínači schopni držet krok s Mojžíšem a Áronem do druhé rány (srv. Ex 8,14n). Vzpomeňme na přechod Rudým mořem, na putování Izraelitů po poušti, kde je Bůh zahrnuje vším, co potřebují, aby na ní nezemřeli. Kde jim Bůh plní jejich hmotná přání, např. dává maso (viz Nm 11,4.31), nebo duchovní přání, když Mojžíšovi plní prosbu, aby kráčel uprostřed nich (srv. Ex 33,13-14). Druhou generaci uvádí z nehostinné pouště do zaslíbené země, kterou nemohou obsadit svými silami, protože tamní lid je větší a silnější než Izraelité a města jsou opevněná (srv. Nm 13,28). Toto je skrytě přítomno v dnešním čtení. Lidská slabost a Boží síla.

Bůh tedy působí, že jsme schopni zachytit jeho samotného v tomto světě. O tomto Bohu říkají někteří, že kdyby byl, nemohl by se na to dívat. A jelikož zlo je, usuzují, že Bůh není. Výše zmíněné texty však jasně ukazují, že Bůh jedná jinak než lidé. Bůh ovšem nepřipravuje jenom prostředí a jiné okolnosti, ve kterém se setkává s člověkem. On je také tím, kdo se s člověkem setkává. Je iniciátor setkání. Proto nestačí k setkání pouze dobro nebo zlo, radost či bolest, ale je třeba chtít Boha přijmout. Více než vnějšími věcmi se to dělá vnitřním postojem: otevřeností, pokorou, spravedlností, nasloucháním, hledáním a dalšími postoji, jak je můžeme pozorovat na Mojžíšovi, Marii, sv. Janu Křtiteli a další světců.

Vám, děti, přeji radost z dobra kolem nás. Přeji vám, abyste ve svých rodičích, ve všech hračkách, které máte, v jídle, které dostáváte ve svých domovech, pokojích  a postýlkách viděli nejenom dobrotu těch, kdo vám to vše dali, ale abyste v tom objevovali především Ježíšovu dobrotu a samotného Ježíše a chtěli s ním kráčet. Kéž prožíváte také radost z toho, že nám dospělým ukazujete Ježíše.

Drazí přátelé. Pán Ježíš nás vybízí, abychom hledali nejprve Boží království a jeho spravedlnost a slibuje, že nám všechno ostatní bude přidáno (srv. Mt 6,33). Když nám Bůh dal v dnešním čtení velký příslib a tudíž velkou naději, chtějme to vše my sami přijmout tím, že se více přimkneme ke Kristu, na kterém se naplnila Izaiášova prorocká slova. Chtějme zajíždět na hlubinu Kristovy lásky a tak dovolme Bohu, aby se skrze Krista na nás naplnilo proroctví o ratolesti, na které spočine sedmerý plod Ducha svatého. Radost z Božího jednání a vaší odpovědi vám přeje. (Petr Tobek)