Advent: 1. neděle

Iz 2, 1-5

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!

&

První nedělí adventní se začínáme připravovat na slavnost narození Spasitele, na jeho příchod na tento svět v lidském těle. Bůh se snížil a stal se člověkem, aby člověk se svým tělem mohl být vykoupen. Když se připravujeme slavit něčí narozeniny, uklízíme, kupujeme dárky, snažíme se oslavence mile překvapit. V předvánočním shonu také uklízíme, pečeme, nakupujeme dárky, ale někdy zapomínáme, proč to děláme! Lidé jsou uhonění, protivní, že se už těší, až bude po Vánocích a bude klid. Vnější příprava na Vánoce nemá „udusit“ naši přípravu vnitřní; je hezké mít uklizeno, navařeno a nakoupeny dárky, ale nesmíme zapomenout, že ten největší dar nám dává sám Bůh, svého jednorozeného Syna Ježíše Krista.

U proroka Izaiáše se setkáváme s obrazem: hora, na níž stojí dům, a k tomuto domu proudí národy. Čím je ta hora i s tím, co na ní stojí, zajímavější, tím větší počet lidí touží, aby se dostalo na její vrchol. Hora je symbolem moci, slávy, nedobytnosti a výlučnosti. Hora není pro každého. Na hoře nemůže nikdy stát velké město, protože vrchol hory bývá nevelký a cesta k němu nepohodlná. Proto na horách spíše stojí hrady, chrámy, kláštery, poutní místa.

Proč se lidé tolik namáhali, aby stavěli na tak nepřístupných místech? Prorok Izaiáš do našich úvah vnáší světlo. Ukazuje na horu s Hospodinovým domem, která bude stát na vrcholku hor, vyvýšena nad pahorky. Smysl hory je v Hospodinově domě, proto je cílem cesty národů. A právě na začátku adventní doby před takovou horou stojíme.

Advent můžeme chápat v různých rovinách. Můžeme tak nejen nazvat dobu, kterou v liturgickém roce každoročně prožíváme čtyři týdny před Vánocemi, ale také náš život, protože na jeho konci je setkání s Kristem. Advent je cesta. K tomu, abychom měli chuť cestovat, musíme mít cíl. Čím je cíl hodnotnější, tím je také cesta k němu obtížnější. Uvažujeme-li o cestách adventu, vidíme na hoře Boha, cíl nejvzácnější. Proto se nemůžeme divit, že cesta na tuto horu je strmá a obtížná – má být naším celoživotním povoláním. Odměnou na cestě je na jednu stranu nadhled, který nám umožňuje nahlížet na svůj život i svět z vyšší perspektivy, a který je zdrojem naší naděje a optimismu, na straně druhé je to pohled na cíl, jenž je také odměnou.

Někdy se jeví duchovní život jako dřina, jako bychom neviděli žádný výsledek. Podívejme se dnes, po jakých horách se ve svém každodenním životě potulujeme. Kolik síly, času a umu věnujeme malým kopečkům s přízemními cíli! Ať nám adventní doba připomene, na kterou horu je třeba vystupovat, a který cíl je hoden velikosti nesmrtelné duše člověka.

Výstup na Pánovu horu je kombinací přirozených a duchovních činností, proto si musíme uvědomit, že to není výsledek našeho vytrvalého úsilí, ale především práce Ducha svatého. Jen on má moc přetvořit nás. Jen on sám nám může odhalit naše hříchy. Vyvádí nás z beznaděje, abychom mohli následovat Ježíše. Prorok Izaiáš nás vyzývá, abychom vykročili po cestě, která nás přivede blíž k Ježíšovi; k tomu, po čem touží naše srdce.

Potřebujeme zdravou snídani, abychom si zabezpečili energii na celý den. Je dobré vyhradit si každé ráno čas k nasycení se modlitbou a Božím slovem. Je třeba denně zpytovat svědomí, litovat svých hříchů a osvobodit se tak od nepotřebného břemene minulosti. Chce to udělat každý den pár kroků, které nás přivedou blíž k cíli. Bůh ví, jak moc chceme být s ním, a touží nám na této cestě pomáhat na každém kroku.

(Václav Hegr)