5. neděle postní

Úryvek z Bible

(Jan 8,1-11)

Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“ A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

Zamyšlení

Pomazání nemocných

Ráda bych se zde podělila o svou zkušenost se svátostí pomazání nemocných, kterou jsem ve svém životě z důvodu nemoci s nepředvídatelným průběhem přijala již několikrát.

Už si přesně nevzpomínám, jaké byly okolnosti první nabídky a přijetí této svátosti, ale pamatuji si, že jsem dost váhala. Připadalo mi to nepatřičné. Bylo mi lehce přes dvacet a mylně jsem si myslela, že se tato svátost uděluje jen starším lidem. Nakonec jsem se ale nechala přesvědčit a svátost jsem přijala. Ani poprvé, ani při dalším přijetí tohoto pomazání jsem nic moc necítila. Tedy myslím nic moc pozitivního. Spíše jsem byla nervózní a přemýšlela jsem, co si asi říkají lidé v kostele, proč tam jako mladá holka jdu. Pocity (ani mínění druhých) ale naštěstí v duchovním životě nejsou to rozhodující, na nich to opravdu nestojí. Důležité pro mě bylo vědomí toho, že se mě skrze tuto svátost dotýká Ježíš a dává mi milost svého Ducha. Ježíš, který nejlépe ví o mých zdravotních problémech a o mých hendikepech, o kterých druzí většinou nemusí mít ani tušení. A Pán je tu pro každého z nás.

My, kteří máme nějaké zdravotní omezení, si můžeme někdy připadat nepochopení či méněcenní. Nebo se dokonce i dnes v některých křesťanských kruzích setkat s názorem, že nemoc je trestem za hříchy – podobně jako za dob Ježíšových. Toto nepřijetí pak v člověku může vyvolat pocity osamění a izolace.

Naštěstí je tu ale náš Pán. Ježíš, který neodsuzoval hříšníky ani nemocné, ale dával jim naději a uzdravoval je, dává dnes tuto naději a nabízí uzdravení i nám. A tak bych na tomto místě chtěla povzbudit všechny vážně nemocné, ať neváhají přijmout milost této svátosti. Možná nepřijde tělesné uzdravení, nebo možná ne hned či podle našich představ, ale věřím, že každé setkání s Ježíšem přináší uzdravení duše, naději a sílu kráčet dál…

(Autor zamyšlení: Tereza Mentziková)

Závěrečná modlitba

Bože, tvůj Syn nás tak miloval, že se z lásky vydal na smrt za spásu světa; dej nám svou milost, abychom i my milovali své bratry a zůstávali v tvé lásce. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.