Promluva P. Piťhy na slavnost sv. Václava

Otče biskupe,

vážení hosté,

sestry a bratři,

            celé odpoledne jsme se bavili. Proběhla řada her, při kterých někdo někoho dělal. Přijel kníže a jeho družina, ale byli to herci a všichni věděli, že to není skutečné, že to je jen hra. Nebylo by dobře, kdybychom tady pokračovali ve hře. Nyní jde o skutečný život. Chrám je skutečně katedrála, stará 700 let, není to kulisa. Biskup, který shromáždění předsedá, není herec, ale skutečný sídelní biskup, který vede královéhradeckou diecézi už deset let. Kněží jsou skutečně kněží, hudba je doopravdy vojenská hudba, kterou se podařilo k naší veliké radosti zachránit, a vy – jste skuteční lidé, povětšinou měšťané tohoto města. Jsme tu na slavnosti, která se odvolává na skutečnost dávnou a vyjadřuje skutečný zájem o situaci naší země, která je skutečností přítomnou.

            Slavíme svátek sv. Václava, který se stal Dnem české státnosti. Opravdu si nemyslím, že by tento sváteční den vznikl jen tak. Byl jsem dost blízko debatám o jeho zákonném vyhlášení a považoval bych za směšné, kdyby si někdo vážně myslel, že tento svátek je dílem politických stran. Jejich představitelé svým stoupencům samozřejmě vysvětlí, že jde o jejich dílo a předloží jim ho jako své velké vítězství a další důkaz zájmu o blaho celku. Udělají to bez výjimky všichni. Jedni se budou čepýřit, že církevní svátek prosadili jako svátek státní. Kdo byli proti řeknou, že dělnému lidu zajistili jeden placený den odpočinku navíc. Třetí budou vystavovat svůj zájem o národní tradici a církev, a další vysvětlí svým členům, že aplikovali Leninovu poučku: krok vzad - dva kroky vpřed. Přitom je bohužel pravda, že nejpoctivěji ke svým mluví právě oni. Za svůj souhlas v něčem, co je nezajímá, získali bůhvíco. Vítězové slíbili za toto vítězství tu souhlas s tím a jinde souhlas s něčím jiným a mezi pány poslanci došlo k mnoha handlům a slibům jako: Lojzíku zvedni pro to ruku a já budu souhlasit s posunutím dálnice – dyť já vím, kde má tvůj švára pozemky. Co si politici neuvědomují, je v daném případě to, že se připojili k všeobecnému přesvědčení národa. Že si to neuvědomili, je bohužel zjevné na mnohém jejich pozdějším konání.

            Vícekrát jsem použil slova skutečnost, a budu se proto dále zabývat skutečností. Nebudu se při svátku české státnosti zabývat tím, že budu v ohňostroji nadutosti a v mlhách lží hledat poctivé poslance a senátory, kteří určitě také jsou a které dokonce znám. Tady v Hradci by to nebylo tak těžké jako jinde, jak je to patrné z toho, jak vypadá toto město.

            Skutečnost, která nás obklopuje, se, jak všichni víme, vyznačuje odlišitelností jednotlivých částí. Víme dobře, kde končí trubka a kde začíná trubač, který na ni troubí. Víme, kde končí lavice a začíná primátor, který na ní sedí a dovedeme rozlišit jednotlivé lidi, z kterých je tvořen hlouček u některého sloupu tady v lodi kostela. Skutečnost, která se začne rozmazávat, zaniká. Na spáleništi je popel, nikoli dům a jeho vybavení. V kompostu nejsou jednotlivé rostliny a plody zahrady, je tam humus.

            Státnost je dána vztahem tří základních prvků. Jsou jimi vladař, národ a země. Ona dávná skutečnost, kterou si dnes připomínáme, je dána postavou sv. Václava, který byl vladařem a určitým způsobem se vztahoval k národu a zemi, které se pak nějakým způsobem vztahovaly k němu. O knížeti Václavovi víme, že to byl dobře vychovaný a neobvykle vzdělaný člověk. Z nádherné pasáže v jeho životopisu Messis tempore – v době žní, víme, že -ač kníže- pracoval na poli a na vinici. Víme, že potlačil svévoli soudců a upevnil řád v zemi. Víme, že dbal o kulturnost své země, neboť do ní zval vzdělané lidi, stavěl kostely, při kterých pak vznikaly školy. Dbal o dobro těch, kdo byli v tísni, ujímal se vdov a sirotků, dával svobodu otrokům. Víme konečně, že vedl uvážlivou zahraniční politiku a v případě nutnosti pevně vojensky vystoupil, aniž by hazardoval lidské životy. Knížeti Zličanů nabídl osobní souboj, místo aby zahájil bitvu. Shrnuto: pracoval, o zemi pečoval a zveleboval ji a s nasazením sebe sama ji hájil. Není divu, že ho národ uznával, lidé mu důvěřovali a následovali ho. Pracovali poctivě a vzdělávali svou zemi. Země vzkvétala a štědře živila lid i knížete.

            Tento stav, který, podotýkám, nebyl stavem ani v jednoduché ani v idylické době, si dnes stavíme před oči. Je ovšem třeba podívat se i na dnešní stav. Dnes lidé svým politikům nevěří a osočují je z nejedné nepravosti. Říkají o nich často právem, občas neprávem, že jsou prolhaní a nemravní, že kradou a kořistí, že se zajímají jen o své dobro, že jsou drzí a přezíraví, nadutí jako hloupý purkmistr z pohádky. V žádném případě za nimi nikdo nepůjde do nějakého zápasu. Jen ať si sní, co si nadrobili. Sami však tito kritici a někdy jen závistiví posměváčci, kteří tvoří národ, nejsou o nic lepší, protože pracují špatně a nic netvoří, ale chtějí za zmršenou práci skvělý výsledek. Jiní nedělají vůbec nic, protože je to snadné a výnosné. Děti nikdo nevede ani nevychovává. Země trpí a chudne. Takřka ze setrvačnosti nese nějaký užitek jako odpověď těm, kdo ještě pracují poctivě a jsou ostatním pro smích. Z potoků nelze pít, lesy se mění v souvislá smetiště, jakoby se rozseté odpadky ujaly a množily jako plevel. Zahrady a sady se mění v betonová parkoviště přemnožených a úplně zbytečných obchodních center. Z národa, který má být organismem a kvádrem stala se hromada rozhádaných nevraživých a závistivých sobců. Naše jméno ve světě? Lépe pomlčet. Nebýt několika hokejových gladiátorů nikdo by o nás pomalu nevěděl. My sami o sobě raději mlčíme. Je lépe tajit svůj původ a neprozradit, že patřím k těm, jimiž se začíná pohrdat. Bezesporu se mnoho zlepšilo, ale nebylo by dobré podlehnout přehnaně pozitivnímu dojmu, který vzniká při srovnání dneška se stavem v době Husákovy normalizace, kdy vše chátralo a bylo mrtvo.

            Je mi to líto, ale naše situace vypadá bledě a dokonce taková opravdu je. Zdá se, že nemáme vladaře ani velké postavy v jiných potřebných rolích. Nemáme ani lid, země je všemi opuštěna. A v této chvíli chci všem klidně připomenout, že svátek sv. Václava je také a občas především svátkem české naděje. V lidovém podání – a národ se v podobných věcech nezmýlí – je tato naděje ve spícím vojsku, které obklopuje knížete Václava v bájné hoře Blaníku. Nejsme děti, abychom věřili, že tam opravdu je. Kde tedy je? Je v neprobuzeném, pohodlím narkotizovaném svědomí nás všech. Stále ještě není tak zle, aby procitlo. Ale bronzový kůň Václavův se chvěje a bylo by dobře procitnout dřív než bude třeba onoho strašného meče a zvolání Všem nepřátelům české země hlavy dolů! Kdyby se ozval znenadání, třeba teď, byli bychom svědky strašlivé genocidy Čechů. Ještě máme krátký čas, abychom se probrali a vážně, především každý sám sobě a taky navzájem, řekli:

            „Nechceme vypadat, chceme být.

            Nechceme se hádat o moc a prvenství, chceme něco postavit.

            Nechceme libovůli, chceme bezpečí zákonnosti.

            Nechceme krást a žebrat, chceme pracovat.

            Nechceme podvádět a lhát, chceme žít v důvěře k druhým.

            Nechceme opakovat reklamní hesla, chceme myslet.

            Nechceme si užívat a vegetovat, chceme žít a jsme odhodláni i trpět.

Nechceme být čísla v statistikách, chceme mít své jméno a tvář.

Budeme hájit svou lidskou důstojnost a čest.

Nejsme sobci, máme zájem o společné dobro a to se jmenuje vlast.“

Veliká síla je v těch, kdo nesahají po moci, ale tvoří dějiny. Veliká, neudolatelná je moc bezmocných, ale spravedlivých lidí. Ještě je čas, abychom, ne donuceni bídou či diktátorem, ale svobodně, mohli jednat. Stále ještě je čas, abychom obklopili svatého knížete a dali se jím s chorálem na rtech vést do země, která je zemský ráj na prvý pohled, jak říká naše státní hymna, a zažít, co je to hojnost, pokoj v naší zemi, jak opakuje naše nejstarší píseň. Zítra ráno bude zas o něco víc pozdě. Začněte hned. Kéž domů přijdete jiní než jste přišli sem. Ať vám Bůh žehná.