Středa po 1. neděli adventní

Úryvek z Bible

(Mt 15,29-37)

Ježíš prošel kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam. Tu k němu přišly velké zástupy. Měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnoho jiných; položily mu je k nohám a on je uzdravil. Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele. Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: „Je mi líto zástupu, protože už tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. A nechci je nechat odejít hladové, aby je cestou neopustily síly.“ Učedníci mu řekli: „Kde bychom tady v neobydleném kraji sehnali tolik chleba, abychom mohli dát dosyta najíst tak velkému zástupu?“ Ježíš se zeptal: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm a několik malých ryb.“ Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Všichni se dosyta najedli a sesbíralo se ještě plných sedm košíků zbylých kousků (chleba).

Zamyšlení

„To světlo ve tmě svítí“ (Jan 1, 5).

Čekárna je přeplněná. Všechny sedátka i lavice jsou obsazené. Dokonce v uličce jsou ještě dva invalidní vozíčky. Na recepci přichází další pacienti a předkládají kartičku zdravotní pojišťovny. Sedím sama ve vyšetřovně. Karty pacientů padají ze stolu. Bolí mě břicho. Zatímco jednoho pacienta odbavím, další tři přijdou a jsou nervózní pro dlouhé čekání.

Všichni něco potřebují, líčí mi svoje stesky a obtíže, dožadují se receptů, pracovních neschopností a poukazů na sanitu. Pokročilé nádory, angínu i třicet let trvající svědění ucha je potřeba vyřešit nejpozději do Vánoc. Je toho přespříliš a já už nemám sílu.

„Paní doktorko, měla byste se více usmívat, Vaše práce je přece poslání,“ zahaleká na mě pacient a jde si zakouřit před budovu. Není to poslání, je to práce jako každá jiná, jenom se člověk víc nadře a dostane míň zaplaceno. Pane, smiluj se! Pomyslím si.

Do ordinace vchází postarší žena, je oblečená čistě a prostě. Doprovází bezzubého starce s modrýma očima. Ordinací se rozline tiché, teplé a uklidňující světlo. Boží přítomnost cítím zřetelně. Ta žena v sobě nese Krista a září do dálky jako monstrance. Podívám se na starce a ve starých očích se blyští kousek věčného nebe. Kdo koho uzdraví?

„Co Vás přivádí?“ ptám se nahlas, abych se dopátrala příčiny té vzácné návštěvy. Žena ukáže na bouličku na starcově krku a já vidím, že metastáza už si našla cestu přes kůži a je ošklivě rozšklebená. „Jak dlouho to už máte?“ vrátím se nohama na zem a pokračuji ve své práci. Stařec mlčí a usmívá se. Odebírám vzorek z bouličky, vypisuji žádanky na zobrazovací vyšetření a vysvětluji další postup. Moc času nezbývá. Až se o Vánocích narodí Spasitel, bude se nebe těšit navíc z jednoho anděla s nebesky modrýma očima.

Stařec se upřeně zadívá na zářící ženu, vloží svoji dlaň do její a společně odcházejí.

To světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltí. Nebe začíná právě teď. Pomyslím si a po zbytek dne se už usmívám.

(Autor zamyšlení: Jana Bukáčková )

Vstupní modlitba

Bože, připrav působením své milosti naše srdce na slavný příchod svého Syna, abychom mohli mít účast na nebeské hostině a přijmout z Kristových rukou odměnu věčného života. Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků. Amen.