Úterý po 2. neděli postní

Úryvek z Bible

(Mt 23,1-12)

Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají »mistře«. Vy však si nedávejte říkat »mistr«, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno »otec«, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat »učitel«, jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Zamyšlení

Pomazání nemocných

Proč se lidé někdy obávají přijmout svátost nemocných? Snad proto, že se domnívají, že brzy po jejím přijetí budou muset zemřít? Mnozí z našich blízkých už tuto svátost přijali – dokonce i několikrát – a přesto jsou ještě mezi námi a její přijetí zpravidla výrazně zlepšilo nejen jejich duchovní pohodu a klid, ale v návaznosti na duchovní vyrovnání a smíření se často dokonce projevilo i zlepšením jejich fyzického stavu!

Je žel pravda, že lidé tuto svátost, která je primárně určena pro posilu, naději a duchovní útěchu trpících nemocných, byli z dřívějška zvyklí nevhodně pojmenovávat „posledním pomazáním“ – jakožto jednoznačně specificky určenou zcela poslední, závěrečnou pomoc pro záchranu duše na konci pozemského života, pouze k usnadnění přechodu „na onen svět“. Samozřejmě, pokud k umírajícímu členu rodiny volali kněze příliš pozdě – až tehdy, když už ten jejich nemocný byl prakticky „v posledním tažení“ resp. měl už doslova „smrt na jazyku“, není divu, že skutečně krátce poté, co svátost nemocných přijal, se uzavřela jeho pozemského žití pouť… a bylo velké štěstí, když se umírající této duchovní útěchy ještě vůbec dočkal při smyslech, za plného vědomí se stihl ještě vyzpovídat a mohl pak v klidu a v skutečné pohodě odevzdat duši Bohu, svému Stvořiteli a Spasiteli. Rozhodně však přijetí této svátosti nikomu smrt neurychlilo!

Moje sestřenice se svého času nacházela ve velmi pokročilém stavu celého komplexu vážných onemocnění; postupně jí selhávaly důležité životní funkce – ale přesto velmi lpěla na životě a ze smrti měla hrůzu, i když z duchovního hlediska by teoreticky mohla být zcela „v pohodě“: celý život praktikovala svou víru, chodila do kostela i ke svátostem a děti se snažila vést a vychovávat v křesťanském duchu. Přesto byla přesvědčena, že přijetí „posledního pomazání“ uspíší její smrt, a proto razantně odmítala návštěvu kněze jakožto předčasnou. Nemělo smysl naléhat, zvlášť když obě její dcery měly v této věci velmi podobný názor jako ona: samozřejmě si nepřály, aby jim matka brzy zemřela, a proto také s touto „zbytečně příliš brzkou“ duchovní útěchou nesouhlasily a snažily se ji posunout na co nejpozději. Bylo nám to líto; jejich maminku jsme měli rádi a přáli jsme jí tu milost, ale skutečně to nešlo „lámat přes koleno“; zbývala tedy jen modlitba a naděje, že Pán si k ní najde cestu sám. A chceme věřit, že nakonec jí tato milost dána byla…

Ještě daleko dříve jiná moje příbuzná ve své smrtelné nemoci naopak po svátostné útěše toužila. Když se její dny už očividně kráti ly, projevila velký zájem o duchovní smíření. Tehdy sice bylo dost těžké v jejím blízkém okolí kněze sehnat, ale nakonec nám v tomto vyhověl duchovní otec z naší, i když poměrně vzdálené farnosti od „Domova pro přestárlé“, v němž byla hospitalizována. Měl jsem štěstí, že jsem jej mohl k nemocné doprovodit a být svědkem toho, s jakou radostí a ulehčením umírající teta svátost přijala a pak hned dal ší den v klidu skonala. Její dcera prohlásila:

„Chudák maminka na to čekala – a dočkala se!“

Rád si vzpomínám na konec požehnaného života jedné staré paní z naší farnosti: v jejích více než devadesáti letech ji už zcela opustil zrak, ale ona tuto těžkou zkoušku přijala s velkou pokorou, odevzdána do Boží vůle. Byla šťastna, že kněz za ní pravidelně docházel a přinášel jí vždy na první pátek v měsíci Tělo Páně. Když pak sama instinktivně téměř s jistotou pocítila, že její poslední hodinka se blíží, neprojevila žádný zármutek, zmatek ani úzkost; pouze vzkázala panu faráři, zdali by k ní tentokrát nemohl přijít dříve… Přijala svátost nemocných s velkou vděčností – a kněze, který se již chystal k odchodu, překvapila svou prosbou, aby ji na rozloučenou políbil! Svědkové této události byli velmi dojati, když spatřili, s jakou něhou se sklonil k její nevidoucí vrásčité tváři – jako by to byla jeho vlastní maminka…

(Autor zamyšlení: Karel Voplakal)

Závěrečná modlitba

Bože, provázej svou církev ustavičnou ochranou, vždyť jsme jen smrtelní lidé a bez tebe by nám došly síly; pomáhej nám vyhýbat se všemu, co nám škodí, a hledat, co vede ke spáse.Prosíme o to skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.