Kontinentální fáze synody o synodalitě
Shrnutí přínosů návratu k synodalitě:
• Po celý rok byl kladen důraz na modlitbu a naslouchání Božímu slovu ve společenství, na reálný prožitek toho, že Boží lid je povolán hledat jeho vůli společně, kolem oltáře a otevřeného Písma.
• Reálný a opakovaný prožitek společně sdíleného života v Církvi, v níž (nikoliv mimo ni) je každý povolán pod vedením Ducha Svatého k rozlišování Boží vůle.
1. Jaké intuice rezonují, co je nové a poučné?
1. Součástí křesťanské identity na základě křestního kněžství každého pokřtěného, je i rozmanitost v Církvi a s tím související spoluzodpovědnost všech věřících.
2. Církev potřebuje stálou obnovu, impulsy ke změnám a současně odvahu k věrnosti Evangeliu. Ke všemu tomu je povolána.
3. Radikální inkluze – nikdo nesmí být vyloučen – je chápána jako misijní otevřenost ke všem lidem, což přináší mnoho dalších často složitých otázek.
4. Negativním zjištěním je pasivita řady laiků a odpor kněží k synodálnímu procesu. Lidé mají strach vyjádřit veřejně svůj názor.
5. S bolestí je vnímána ta institucionální stránka života Církve, která je zanedbaná, otevřenost a ukázněnost v procesech řízení a rozhodování musejí jít ruku v ruce s věrností přijatému poslání.
6. Podoba ženy, jež je leckdy zastřena či pokroucena, potřebuje adekvátní společenské ocenění i církevní začlenění. Stejně je tomu i s podobou muže, neboť nelze řádně definovat pojetí jednoho bez druhého.
7. Synodalita odkrývá neblahé stránky života kněží, kteří jsou součástí hierarchicky-služebného kněžství a ztrácejí v něm jednotu s Petrovým nástupcem. S tím souvisí jev klerikalismu a veškerého zneužívání svěřené moci.
2. Napětí a pnutí, která by se měla řešit
1. Myšlenka odpuštění je pro synodalitu klíčová, protože synodalita má vést rozmanitosti uvnitř společenství a otevřenosti. Odpouštět si a přijímat se bez podmínek je předpokladem eucharistického společenství. Existují bariéry v oblasti ekumenického i mezináboženského dialogu, v oblasti svátostné praxe i v obecném přijímání lidí v Církvi.
2. Církev misijní, popsaná metaforou stanu, je plná napětí. Otevřenost všem naráží na zachování vlastní identity, uchování křesťanských hodnot na jejich relativizaci.
3. Samotná struktura Církve se zakládá na napětí mezi hierarchickým principem Církve, jejíž život se utváří pod vedením Kristova Ducha, který udílí charismata.
4. V napětí se nachází pozice laiků, po kterých se chce angažovanost, formace a zapojení do grémií. Jenže početně takových lidí není dostatek, často nemají patřičnou důvěru a je cítit jejich únava a vyčerpanost.
5. I klérus žije ve velkém napětí. Již v samotné seminární přípravě, poté v jejich pastoračním působení. Profesionální (institucionální) stránka působení kněží vykazuje nedostatky, které se často neřeší. Je také zatížena řadou selhání.
6. Prostor, který je v Církvi určen mladým lidem, začíná schopností jim naslouchat a vést s nimi vážný dialog, což se leckdy neděje. Zatímco jsou budoucností Církve, jim určený prostor opouštějí a z kostelů odcházejí.
7. Liturgie je beze sporu klíčové místo života Církve, která synodálně lidi spojuje. jenže obnovená liturgie a tradiční liturgie leckdy vstupují do konfliktu.
3. Opakující se témata, výzvy a priority?
1. Synodalita upozornila na nutnost odpuštění a smíření nikoliv jen jako na jednorázové úkony, ale coby každodenní způsob řešení rozmanitých konfliktů a napětí.
2. Další vývoj života v Církvi je již nepochybně spojen se synodalitou, která vyžaduje dlouhodobou formaci na různých úrovních života Církve.
3. Život Církve dnes v sobě nese velkou míru teologicky poučených stanovisek, která se nicméně často míjejí s praxí nebo jsou protikladná. Je proto nutné teologicky zúročit celou tradici Církve a pečlivě obnovovat – v návaznosti na všechny ekumenické koncily včetně 2. vatikánského a tradici Církve – základní ustavení Církve (v jeho prorockém, kněžském a královském aspektu).
4. Otevřenost Církve je třeba zakládat na skutečné misijní lásce jejího Zakladatele.