Pane předsedo, dámy a pánové,
v úvodu svého projevu k tomuto shromáždění bych rád vyjádřil svou upřímnou vděčnost Vám, pane předsedo, za vlídná slova na uvítanou. Stejně se obracím i ke generálnímu tajemníkovi, panu Ban Ki-moonovi, za to, že mne pozval k návštěvě sídla OSN, i za slova, jimiž mne přivítal. Zdravím velvyslance a diplomaty členských států i všechny přítomné; vaším prostřednictvím pak zdravím také národy, které zde zastupujete. Očekávají od této instituce, že bude šířit původní ideu, která vedla k jejímu založení: aby byla „středem, který bude uvádět v soulad úsilí národů o dosažení těchto společných cílů“ (srov. Charta OSN, čl. 1.2.-1.4). Jak řekl v r. 1995 papež Jan Pavel II., tato organizace by měla být „morálním centrem, kde se všechny národy cítí jako doma a rozvíjejí společné vědomí toho, že jsou takříkajíc rodinou národů’“ (Poselství ke generálnímu shromáždění OSN v den 50. výročí založení, New York, 5. října 1995, 14).
Prostřednictvím Spojených národů přivedly státy k životu univerzální cíle, které, ačkoli se s naprosto obecným dobrem lidské rodiny plně nekryjí, bezpochyby představují jeho podstatnou část. Základní principy OSN – touha po míru, úsilí o spravedlnost, úcta k lidské osobě, humanitární pomoc a spolupráce – vyjadřují oprávněné touhy lidského ducha a představují ideály, které by měly stát v pozadí mezinárodních vztahů. Jak z tohoto pódia poznamenali moji předchůdci Pavel VI. a Jan Pavel II., jedná se o argumenty, které katolická církev a Svatý stolec pozorně a se zájmem sledují, poněvadž ve vašich aktivitách vidí příklad společného usměrňování problémů a konfliktů světového společenství. Spojené národy jsou vtělením „vyššího stupně mezinárodního uspořádání“ (Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 43), inspirovaného a řízeného principem subsidiarity a tedy schopného odpovídat na požadavky lidské rodiny prostřednictvím mezinárodně závazných pravidel i struktur schopných harmonizovat všední běh života národů. To je ještě důležitější v době, kdy zakoušíme zřejmý paradox mnohostranného konsensu, který je i nadále v krizi proto, že je podrobován rozhodnutím jednotlivců, třebaže světové problémy si žádají zásahy ve formě kolektivních činů ze strany mezinárodního společenství.
Otázky bezpečnosti, cílů rozvoje, redukce místních i globálních nerovností a ochrana životního prostředí, přírodních zdrojů a klimatu vyžadují, aby všichni mezinárodně zodpovědní činitelé jednali společně a projevili připravenost pracovat v dobré víře, s respektem k zákonům, a prosazovali solidaritu s těmi nejslabšími regiony planety. Mám na mysli zvláště ty země v Africe
i jinde ve světě, které zůstávají na okraji skutečného integrálního rozvoje a jsou proto v nebezpečí, že budou zakoušet pouze negativní účinky globalizace. V mezinárodních vztazích je nezbytné uznat svrchovanost role, kterou mají pravidla a struktury vnitřně uspořádané k tomu, aby podporovaly obecné dobro a tím střežily lidskou svobodu. Tato pravidla svobodu neomezují. Naopak, podporují ji, když zakazují takové jednání a činy, které působí proti obecnému dobru a brání jeho účinnému
uplatňování, čímž poškozují důstojnost každé lidské osoby. Ve jménu svobody musí existovat spojitost mezi právy a povinnostmi, jimiž je každý člověk povolán přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí, vykonaná v důsledku navazování vztahu s druhými. Tady se naše myšlenky obracejí ke způsobu, jakým jsou někdy aplikovány výsledky objevů vědeckého a technologického bádání. I přes značné výhody, které z toho lidstvo může mít, představují některé aspekty takovéto aplikace
zřejmé porušení řádu stvoření až do té míry, že nejen protiřečí posvátnému charakteru života, ale dokonce obírají lidskou osobu a rodinu o jejich vlastní přirozenou identitu. Stejně i mezinárodní činnost směřující k ochraně životního prostředí a různých forem života na zemi se nemůže omezovat na pouhou záruku racionálního užití technologií a vědy, ale musí také opětovně objevovat skutečný obraz stvoření. K tomu nikterak není zapotřebí volit mezi vědou a etikou, ale spíše je třeba
přijmout vědeckou metodu, která bude věrně respektovat etické imperativy...
Další zprávy
S biskupem Janem o Eucharistickém kongresu v Ekvádoru
